Je to jedno. Z prostého důvodu, že takových vražd, jako byla tato, se ve dnech a týdnech toho léta 1945 odehrály tisíce. Téměř všechny českou rukou, všechny v míru. Po dni vítězství přišly dny pomsty. Byly to vraždy bez soudců a bez soudů, s jediným záměrem, nahnat Němcům strach, aby odsud utekli sami, aby tady v Česku už nechtěli žít.
Je pětašedesát let po válce. Žijeme dvacet let ve svobodné společnosti. Zapomínáme, protože chceme zapomenout. Nevíme, protože nechceme vědět. V této zemi se po válce stalo něco strašného, horšího, než všechny stalinské tábory, než všechny justiční vraždy komunismu. Můžeme si to zdůvodňovat jak chceme, pomstou za okupaci, válkou. Můžeme tvrdit, že nacismus byl příčina a toto všechno důsledek. Ale omluvit to přesto nelze.
Dodnes žijí velké skupiny těch, kteří to tehdy zažili. Možná mezi námi ještě dnes spokojeně žijí i tehdejší vrazi, byť by měli být stíháni a souzeni se stejnou důsledností jako nacističtí váleční zločinci, protože od nich se svými skutky ničím nelišili. My ostatní, obdarováni darem pozdního narození, nemůžeme to, co se tehdy stalo, odčinit. Můžeme ale požádat jako potomci viníků zločinů té strašné doby o odpuštění, můžeme projevit lítost nad tím, že se něco takového stalo.
Je pětašedesát let po válce. Je čas pro smíření. Udělejme to, co udělat můžeme. Zapalme svíčky v místech, kde se odehrály masakry, kde byly koncentrační tábory pro Němce, kde byli postříleni ve dnech míru odzbrojení němečtí vojáci. A položme tam kytice květů, kytice smíření.
Já půjdu to dnes navečer 11. května sám za sebe udělat. Také proto, abych mohl už konečně zase po několika dnech klidně spát. Půjdu k dvěma odevšad viditelným větracím věžím před Strahovský stadion, stadion, kde byl v květnu 1945 koncentračním táborem, kam byli nahnáni pražští Němci. Doufám, že tam má svíčka nezůstane sama.
