Jenže unie a centrální banka zároveň dělají přesně to, co podle smluv dělat nikdy neměly. V Maastrichtu se jasně dohodlo, že státy navzájem neručí za své dluhy. Nedělní opatření se opírají o nejužší možnou interpretaci smluv, stavějící na roveň následky desetiletého života nad poměry s následky živelní pohromy. Odtud komplikovaná podoba všech instrumentů – trochu záruk, trochu mezivládních půjček, trochu peněz MMF, trochu pravomocí komise.
Záchranná operace vytváří ekonomické riziko: morální hazard, nečekané závazky, inflace. Kdo za to ponese odpovědnost? Kdo tomu velí? Výmluvné je, že opatření avizoval francouzský prezident Sarkozy jménem neexistující "Rady eurozóny". Kde se vzalo, že i my můžeme potenciálně přispět 18 miliardami? Anebo že – a to není vůbec absurdní – se začnou jiné evropské země zajímat o to, jak si můžeme dovolit slibovat třinácté důchody? Pokud tato opatření selžou, nebude za to koho demokraticky odvolat. Politická odpovědnost se bude vytrácet do jakéhosi temného mraku, jehož poloha se bude měnit podle toho, odkud se díváte – tu nad Aténami, tu nad Berlínem... A pokud z něj začne pršet, bude to pořádná bouřka.