Nepřekvapí, že většina si naopak nepřeje zvýšení nepřímých daní, přestože danit spotřebu je méně škodlivé než danit práci a zisk. Nepřekvapí, že většina si přeje větší adresnost sociálních dávek (nikoliv jejich paušální snížení) – na zneužívání sociálních dávek se podle řady průzkumů díváme skrz prsty, přičemž každý samozřejmě předpokládá, že on sám by o nic nepřišel.
Překvapení číhá jinde: v tom, že větší podpoře než všechny tyto úspory kromě rušení korupce se těší snížení platů státních zaměstnanců (82,3 %) nebo rovnou jejich propouštění (89,3 %). Samozřejmě záleží na formulaci problému. Kdybychom se zeptali, zda šetřit na učitelích a zdravotních sestrách, výsledek by jistě byl jiný.
Ta nepřejícnost je zjevně zaměřená vůči úředníkům. A z jednoho hlediska by mělo být jednoduché je propustit – stát je náš servis a my mu máme říkat, jak má být velký. Jenže úředníci jsou taky občané se svými autonomními zájmy. Odborový svaz státních zaměstnanců v těchto dnech vyzývá své členy, aby ve volbách rozhodli o tom, aby se nadále neuplatňovala "neoliberální ekonomická koncepce".
Volby prý určí, "jaká bude životní úroveň většiny občanů". Je vysoká životní úroveň většiny občanů slučitelná s vysokou životní úrovní všech úředníků? Asi ne vždy. Tenhle bludný kruh – stát zaměstnávající čím dál víc lidí, kteří mají zájem na tom, aby to tak šlo dál – nám v příštích letech způsobí hodně svárů.
