Lidovky.cz

ŠTINDL: Předvolební proud vědomí

Názory

  6:55
Občas se mě během uplynulých měsíců někdo zeptal, koho budu volit, odpaloval jsem ty dotazy s tím, že se teprve rozhodnu. Nechci tady malovat čerta ne zeď, ale zdá, že už přihořívá. Vstupuju do fáze rozhodování, dospěju-li k nějaké pointě, asi vás jí ušetřím.

Dá se navíc čekat, že jakkoliv je mi výsledek toho, ehm, rozhodovací procesu zatím neznámý, dá se celkem spolehnout na to, že jím bude volba strany, jejíž jméno se budu bát vyslovit, natožpak napsat. Volit není žádná velká radost.

S kolegou jsme tuhle tu otázku probírali v kuřárně (velice důležitá instituce), došli jsme k tomu, že nás dost ovlivňují různá doporučení, která slyšíme – od známých a vůbec lidí z "našich kruhů". Ovšem v negativním slova smyslu. Kdo dá to nejpitomější doporučení, spustí na cestě k nějaké straně závoru. Docela jsme se nasmáli, ale metoda je to vlastně dost hloupá. Za všechny své fanoušky strany asi nemohou a navíc to, jaký typ pitomostí člověk slyší dost zvýrazňuje charakter prostředí, v němž se pohybuje, což zase v řádu věcí a měřítku parlamentních voleb může být úplná marginálie.

Jiří Přibáň ve čtvrtečním Právu cituje známý Churchillův výrok o pětiminutovém rozhovoru s průměrným voličem jako nejpřesvědčivějším argumentu proti demokracii, má ho za vyjádření toho, jak svobodné volby jsou v lidech schopny "vyvolávat pocit, že se musí podřídit svému okolí, tedy chovat se jako ostatní". Kdo ale tvoří moje okolí? A co po mně chce? Je to celek společnosti, který má podle průzkumů jakési preference? Je to "pracovní kolektiv", kde by ty preference asi vyšly výrazně jinak? Jsou to přátelé a známí, mezi nimiž by volby opět dopadly jiným způsobem? Myslím si spíš, že to Churchill myslel o dost přímočařeji. Promluvte si s průměrným voličem a uvidíte člověka, který z naprosto nesmyslných důvodů provede volbu, od níž čeká naprosto nesmyslné výsledky. Tedy někoho, jako jsem já.

Občas moudře utrousím, že je potřeba volit to nejmenší zlo. Jenomže co je zlo? A jak si člověk má jeho různé projevy hierarchizovat? A jak moc je to, co ve světě vnímám jako zlé, ovlivnitelné volbami? Něco málo snad ano, většina ani trochu.

"Na to, abych žil bez idealismu a utopického naivismu, jsem až příliš velký skeptik a realista. Bez snění by se člověk zbláznil," vysvětluje (tedy mimo jiné) svoji volbu na jiném místě těchto stránek kolega Jiří Peňás. Já jsem taky ostřílený praktik denního snění, pokud jde ale o politiku, tak zas tu imaginaci až tak nepřepínám. Stačilo by mi málo. Vlastně jenom.... všechno.

Strana, která by dokázala nějaké hodnoty zastávat a přitom je nevnucovat, která by měla v čele lidi, jimž by se dalo alespoň zpola věřit, že vnímají ještě jiné věci než cifry (a ty cifry přitom obstojně zvládají). Troufli by si neshlížet na lidi jako na nesvéprávné bytosti, jež je třeba chránit před nepříjemnými pravdami, a udržovat je v iluzích nebo jako na potenciální objekty dobře míněné byrokraticko terapeutické péče, od nichž se čeká vděčné tleskání ručkama. Naprosto obyčejná účast by, myslím, stačila.

Byli by ochotni přiznat třeba i to, že s některými věcmi se nedá a nemá dělat vůbec nic, s těmi ostatními by se ale něco dělat snažili (tohle se učí i anonymní alkoholici, krucinál, tak by to snad mohla zvládnout i politická reprezentace). Nebyli by to suverénní kuolároví technokrati, ale lidé, za nimiž by byla vidět nějaká cesta skutečným životem – třeba komplikovaná a někdy sporná. Vlastně by bylo fajn, kdyby za sebou měli nějakou pořádnou porážku. Kdyby dokázali projevit pevnost, za kterou by ale byly znát dlouhé hodiny v pochybnostech. Protože lidi, kterým je všechno jasné hned, přece není možné brát vážně. Znali by svět a měli by tam kamarády nejenom mezi zjevnými šílenci a obchodníky s deštěm. Nepletli by si sebedůvěru s hysterákem. Ctili by a bránili svobodu a nešířili nenávist. A v čele by měli člověka s intelektem a charizmatem Clinta Eastwooda (ano, napsal jsem i intelektem a zatraceně dobře vím, proč jsem to udělal).

Tak tuhle partaj volit nebudu, protože žádnou takovou, bohužel, neznám. Je to taky strana, která by mohla vyrůst z nějakého jiného občanstva, než je tady k dispozici. Třeba by mohlo být míň netečné, a když už tu netečnost překoná, nemuselo by si plést angažmá s exhibicí, pokračováním úvah o vlastní nádheře jinými prostředky, zmohlo by se na víc, než že se jednou za čtyři roky pořádně zasní.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.