Nenarodil jsem se tam, nikdy jsem tam nebydlel, ale prožil jsem tam něco možná důležitějšího: čtyři roky jsem tam dojížděl a chodil na gymnasium. Vždycky ve tři čtvrtě na osm přijížděl takový ten malý osobák na sokolovské nádraží, z něj vylezlo žactvo především kraslické, ale bylo tam také několik žáků z Oloví, tam odtud byla pověstná profesorská dvojice Míčků, on, Jiří, učil matiku a deskriptivu, ona, Helena, chemii a biologii, jakmile vlezli do vlaku, všichni zmlkli a začali se učit, oba byli RNDr. a nosili žluté gumové pláštěnky z NDR a drželi se zaháknuti za malíčky, což bylo předmětem tichého posměchu, první z vlaku také vystupovali, žactvo šlo způsobně za nimi, opatrně našlapovalo, občas udělal někdo, třeba já, v zákrytu necudné gesto a když si je dovolil někdo předejít, tak v předklonu a vždy několikrát úctivě pozdravil, protože oni byli skutečně obávaní, jejich pohledy způsobovaly žaludeční křeče a myslím, že sem tam někdo při jejich hodinách omdlel.
Mě učili oba, myslím, že nade mnou zlomili hůl, u obou jsem to měl stabilně za tři, za což jsem byl vděčný, občas jsem měl pocit, že vidím v očích dr. Jiřího něco jako ironii, říkalo se o něm, že umí starořecky, což tady příliš neuplatnil, bůhví, jak se cítil a bůhví, kde jim je teď konec, snad ještě žijí, kdyby je někdo znal, ať je pozdravuje.
Ano, přecházelo se přes koleje po železné lávce pro pěší, která tam už pár let není, protože nádraží se rekonstruuje a nedávno tam vyhloubili podchod. Ta lávka byla mýtickým místem, dvakrát denně pod ní jezdil vlak "Pařížan", který skutečně jezdil přes Cheb až do Paříže a já jsem snil o tom, že třeba jednou v něm pojedu, což se v těch letech jevilo jako velmi utopické. No a když se žactvo nahrnulo na tu lávku, tak se tam udělala zácpa, takže ti vzadu nadávali, co to je vepředu za blbce a já jsem skutečně několikrát se dohodl s kámošema, především s mým věrným Petrem Tůmou řečeným Lesníkem, že po vyučování tam vběhneme a budeme lávku blokovat, přičemž já jsme to dělal, abych na sebe upozornil nejhezčí spolužačku ze třídy a myslím, že z celé školy, Máňu Koňaříkovou, která vypadala jako mladá Bardotka a bydlela v Chodově, takže také jezdila vlakem, ale na druhou stranu, a když jsme s Lesníkem (on byl z lesnické rodiny a vždycky se chtěl stát lesníkem, takže se jím nakonec stal) drželi zapříčeni o sebe celý gympl, měl jsem pocit radosti, ovšem až do chvíle, kdy jsem zřetelně uslyšel hlas Máni, která volala: Peňási, ty jsi debil! Okamžitě toho nech pusť nás, debile! Tak ta lávka už není.
Ale on už není ani ten gympl, tedy samozřejmě v Sokolově gymnasium je, ale ne už v téhle masivní budově na Schönwertu čili Šénvertu čili Pěkné vyhlídce. Za mých let byl nahnědlý a na fasádě bylo oprýskané socrealistické grafiti pionýra a nějakého chlapa v pracovním, to už dávno také není. Nemohu o té škole vlastně říct nic špatného. Myslím, že míra buzerace tam byla podstatně menší než to, o čem jsem pak slyšel vyprávět na jiných školách, třeba pražských. Nikdo tam nikomu nezakazoval chodit džínách a to i pěkně rozedraných (také jaké jiné, když se daly tak špatně sehnat), ba tenisky i bez tkaniček a celé počmárané nápisy Kiss nebo AC DC tam byly akceptovány, někdo nosil vlasy dlouhé do půl zad, třeba jeden student, kterému se říkalo John McEnroe, ten měl háro jako jako McEnroe v nejlepších letech, a dokonce se našlo i pár nesmělých úprav a la punk. Já jsem ovšem v té době volil vizáž spíš nenápadnou, až pak, tak ve třeťáku jsem si nechal narůst patku, neboť to bylo tehdy progresivní, ostatně na škole existoval kroužek Klubu přátel New Wave, což nevím, jestli někomu něco ještě říká, to byly takové skupiny, které měly spíš krátké vlasy a chodily v saku a úzkých kalhotách a teniskách a tvářily nad věcí, ne jako ti pitomí hardrockeři, kteří byli pro učňovskou mládež a zaostalejší studenty. A tomu klubu přátel NW, jemuž šéfoval Míra Strádal, který psal surrealistické básně, se podařilo uspořádat někdy v červnu 1982 velkolepý koncert, Vlnovka se to jmenovalo, na sokolovském zimním stadiónu, kde hrály kapely, které tehdy byly absolutní špičkou toho stylu a ještě nebyly znormalizované, to přišlo až za tři čtvrtě roku v březnu 1983 se slavným článkem Nová vlna se starým obsahem, tak tady byly ty kapely ještě pěkně divoké: Abraxas, OK Band a Dvouletá fáma (ta se myslím neukáznila nikdy a přešla raději do poloilegality, pamatuju si dodnes na její "hit" Markýz de Sade do lesa jde", od té doby jsem se o markýze začal zajímat). Ale hlavní hvězdou byl ovšem Pražský výběr, to bylo v jeho vrcholném období, Kocáb poskakoval celý v chirurgickém plášti, zpíval texty ve svahilštině, Pavlíček měl přes hlavu punčochu a vlasy měl vyčesané do divošského copu, na bicí hrál Klaudius Kryšpín, který za nedlouho vzal kramle myslím do Austrálie. Nevím, jestli se v té době někde něco tak velkolepého uskutečnilo, já jsem o ničem neslyšel. A protože si myslím, že se o tom málo ví, tak to tady píšu. Bylo to v Sokolově, víte, abyste si nemysleli, že jen politická píseň... Ta patka už také dávno není.
A už také dávno není naše nejoblíbenější hospoda Přístav, který byl na místě, kde je teď ta zelená bouda. Přístav sousedil s hotelem a restaurací Český dům, což je nyní ta ruina po pravé straně. Byly to dvě zašlé putyky, přičemž Přístav překonával všechny představy dezolátnosti. Byl tam výčep a jedna místnost, kde byly stoly a pár rozvrzaných židlí, v koutě kamna a hromada uhlí, okna věčně vytřískaná, záchod nepoužitelný, čepoval tam chlápek, kterému se říkalo Kostelník, protože chodil pořád v černém, byl zasmušilý, vůbec nemluvil, jen nám nosil poslušně piva, aniž by si dělal starosti s občankou, sedávala tam kromě nás poslední sebranka, Romové tedy cikáni z přilehlé ulice Divadelní, která je a byla sokolovským ghettem, ti se tam občas porvali, ale to patřilo k věci, pak různí potetovanci, ale ti archaičtí, s primitivními kérkami ve tváři nebo na krku místo oprátky, sem tam měl někdo vytetované oční stíny, což si přinesl z kriminálu, hvězdou mezi štamgasty byl jistý Jindra, který měl místo ruky hák a pásku přes oko, pak tam byl jeden, který nosil celý rok na holém těle vypelíchaný kožich a pořád jen kašlal a kašlal, určitě měl tuberu a občas se svalil na zem, což nikoho moc nezajímalo. Nic jiného než pivo, rum, fernet a startky (já jsem tehdy ale nekouřil) tam neměli, my jsme ani nic jiného nechtěli, byli jsme fascinováni těmi typy, občas se někdo rozvyprávěl, to byl samý kriminál a benga, čili policajti, kteří tam ani moc nechodili, protože to byla fakt poslední a nebezpečná štace.
Kousek od přístavu tekla a dosud teče Ohře, to se nezměnilo. Ohře čili Eger je moc pěkná řeka, jestli o tom nevíte, myslím, že od Sokolova, no dobře, od Lokte do Klášterce nad Ohří, kde ji pak přerazí hřbet Nechranická přehrada, se jí, co se týče okolní krajiny málo která v Čechách vyrovná. Kam se hrabe třeba Lužnice nebo Sázava. Ale tím se tady nechci zdržovat, to jen tak mimochodem.
Ještě průčelí toho Českého domu. Nahoře, na rizalitu, jsou zbytky německého nápisu, přečíst se dá jen slovo Hotel a asi Haus. Samozřejmě, že Sokolov čili Falknov tedy Falkenau an der Eger leží v Sudetech a celé to město i s okolím bylo z velké většiny německé, Čechů tu před válkou žilo jen pár, úředníci, četníci, financové, pár učitelů jejich dětí. I ti horníci, za kterými sem jezdila Marie Majerová a Klement Gottwald byli Němci, příkladný proletariát to byl, jejich stranou byla sociální demokracie a hornické odbory tu měly velkou váhu, o čemž svědčí třeba tenhle barák, který je dominantou města a každý se tam někdy aspoň přiopil, protože se tam dosud konají plesy, samozřejmě maturáky, takže i ten můj před šestadvaceti lety.
On by si někdo mohl myslet, že je to snad nějaká sorela z padesátých let, ale to se velmi mýlí. Ten monumentální, na růžovo natřený kubus, kterému nikdo neřekne jinak než jako Horňák, je starý už skor devadesát let, postavený byl v letech 1923 až 1924 (stavělo se rychle) a slavnostně otevřený byl 4. října 1924, financován byl Uhelným fondem (deset procent z výtěžku dolů) a z příspěvků sociálně-demokratické Unie horníků falknovsko-loketského revíru (Union der Bergarbeiter des Falkenauer-Elbobener Reviers). Autorem návrhu byl karlovarský stavitel Rudolf Wels, což byl žák vídeňských klasiků moderny Adolfa Loose a Friedricha Ohmanna, jeden z těch zapomenutých velkých ne-Čechů, kteří přitom tvořili elitu první republiky. Narodil se v roce 1882 v židovsko-česko-německé rodině v Oseku u Rokycan, možná někdo četl pěknou vzpomínkovou knihu Šimona Welse U Bernátů, kterou vydal před lety Viktor Stoilov ve svém Torstu, tak tento Šimon Wels (Wedeles) byl jeho otec. Rudolf Wels, který od třicátých let působil v Praze, byl v roce 1942 s manželkou Idou a synem Martinem internován v Terezíně, pak mizí jeho stopy i celé rodiny v Osvětimi. Jeho asi největší dílo, tedy sokolovský Bergarbeiterhaus čili Hornický dům (teď se to jmenuje Dům kultury, myslím), zůstalo naštěstí stát, byť se především v jeho vnitřku kdekdo v dalších dobách prasácky vrtal, celá jistě zajímavá vnitřní výzdoba zmizela, snad působila příliš germánsky nebo modernisticky, za mých let už tam byl jen takový ten obludný drek, zaprášená svítidla, omatlaná zábradlí, dlouhé lepenkové bary, umakartové obložení... ale stejně to tam působilo jaksi velmi moderně, prostorově a vzdušně a to jsem nic nevěděl, že existuje cosi jako Loosův Raumplan, který tady jeho žák uplatnil v tak ambiciózní míře, že to nemá v Čechách obdoby. Pár let už je na zdi Welsova pamětní deska, aspoň malá satisfakce. Je v Sokolově v dobré společnosti, neboť vím ještě o dvou památečních cedulích: jedna patří Goetheovi za to, že tu jednou v roce 1822 přespal, a pak Karlu Mayovi, což je myslím jeho jediná deska v Čechách, kam přitom jezdil často a v Děčíně byl jednou i zavřen v šatlavě. Ve Falknově ale prý sepsal kus románu Vánoce, možná, že dokonce celý, protože May psal jako Schnellzug čili rychlík.
Ale já se pořád nedostal k tomu, proč jsem vlastně do Sokolova tentokrát přijel, jenomže to je taková spíš smutná historie. Několik mých dávných kamarádů, kteří v tom kraji zůstali a skunkovsky neprchli jako já, se rozhodlo, že by mohli podniknout cosi, co by jejich městu dalo nějaký další rozměr, co by přece jenom trochu narušilo tu představu provinčního industriálního, ekologicky domrveného maloměsta, kde je nuda, vyhrává Paroubek a jediné, co se po večerech dá dělat, je se opít. Ono to totiž tak úplně není. No a vymysleli festival. Jenomže když se řekne v Sokolově festival, naskočí každému nad třicet festival politické písně, že ano. A tak si řekli, že to bude popřením toho festivalu, že bude sice politický, ale nekonformně politický. První ročník se snad povedl, já tam bohužel nebyl, ale byl jsem tam letos.
Ještě předtím jsem napsal do LN takovou reklamu, k čemuž se tu přiznávám. Dávám ji sem, aby bylo jasné, o co šlo.
| "Jen řekneš Sokolov, a ozve se ti píseň, jen řekneš Sokolov, a kola roztočí se." Příkladně stupidní píseň s tímto textem zněla před třiceti lety několikrát denně z rádia, když se v Sokolově konal Festival politické písně. Koná se zas. Ovšem jako jeho dialektický protiklad a přímo rituální popření. Vždyť loni, při prvním obnoveném ročníku, byla hlavním hostem skupina The Plastic People of the Universe, jejíž výskyt na původní režimní akci by se mohl zrodit jen v hlavě velmi bujnou fantazií nadané. Noví organizátoři, kteří vzešli z řad sokolovského kdysi undergroundu (nyní to už jsou stabilizovaní muži středního věku: Miroslav Balatka a Tomáš Kábrt řečený Hroch), pojali svůj nápad resuscitovat festival jako svého druhu vymítání rudého ďábla, který je se Sokolovem chtě nechtě spojený. Onen tehdejší festival byl totiž založen – kromě hlouposti – na konformitě a zbabělosti: sem si jezdili skupiny a zpěváci šplhnout, zlepšit si kádrový profil, udělat si oko na vyšších místech. Nebo se prostě jen tak zbahněle vyvalit, něco zahrát, pak se opít se svazačkami na baru, možná okukovat pomatené pokrokové hosty z kapitalistického Západu nebo se bratřit s nějakým bojovníkem ze zemí míru a socialismu. Jenže čas oponou trhnul a Sokolov už také není jen tím divným městem kdesi mezi velkolomy a chemičkami, kam člověk přijel jen omylem. Když tam nyní dorazíte, tak sice nenajdete růžovou zahradu, ale svým způsobem zajímavé město, kde se dá i chvíli vydržet. A když tam přijedete příští týden, pak si tam až do soboty můžete... zlepšit svůj kádrový profil. Festival začíná v pondělí ve velkém sále kina Alfa (kdysi Karpinsk, to je město na Uralu), kde se začne klasickým filmem Jana Švankmajera Možnosti dialogu, pak následuje debata, kterou moderuje výtržník David Černý (ten nepřijel, omluvil se na povolební kocovinu), jeden z maskotů festivalu. Účastní se dále Erik Tabery (taky nepřijel, omluvil se na teplotu) z Respektu, Karel Strachota z Člověka v tísni a Martin Komárek z MF DNES. Poté k tanci hraje dekadentní orchestr Gott revival a punková skupina the Kvič. V úterý se bude v Kapucínském klášteře konat vernisáž "volného pokračování" výstavy GEN – Malík urvi výtvarné skupiny Podebal, která byla před dvěma měsíci umístěna v holešovickém centru DOX. Vernisáž bude pokračovat hudebním vystoupením výtvarníků Podebalu (ve složení bicí, kytara a rozbrušovačka) a hudebníků Levoruký Eda a Xavier Baumaxa. Ve středu v sokolovském městském divadle vystupuje pražské Divadlo Komedie: s hrou Davida Jařaba. Hrají v ní Jiří Černý, Vanda Hybnerová, Stanislav Majer, Martin Pechlát a Ivana Uhlířová. Čtvrtek bude filmový: od desíti ráno se v kině Alfa promítá dokument Davida Čálka Barevný národ, po němž následuje diskuse pořádaná Člověkem v tísni. Na pořadu je pak od dvou gruzínský film pro pamětníky Pokání a od pěti Hotel Rwanda o genocidě v jedné malé africké zemi. O půl osmé začne v témže kině pořad nazvaný KOTEL Ester Kočičkové na téma Aktivita a aktivisté. Má tam být Jiří X. Doležal s manželkou, manželé Karel a Máňa (Lumír Tuček alias Karel na stojáka) a také kdosi z Lidových novin. Na konec dne pak pustí film Baader Meinhof Komplex, odehrávající se v blízké NSR. V pátek a sobotu festival vrcholí koncertem pod sokolovským sirnatým nebem: hrají různé rockové, punkové a hiphopové skupiny, moderuje Ester Kočičková a v průběhu produkce bude vyhlášena cena Český papaláš 2010. |
Tím kýmsi z Lidových novin jsem byl s dovolením já, nebudu tu líčit, jak to dopadlo, snad jen, že Ester Kočičková je opravdu vtipná a manželka J. X. Doležela, jmenuje se Alex, je ve skutečnosti mnohem sympatičtější, než by se na základě jejich veřejného života zdálo. Vyvrcholením festivalu měly být ty dva dny open-air koncertu v areálu Bohemie, což je velmi pěkně rekultivovaný důl skoro uprostřed města. Všechno bylo myslím výborně připravené, udělalo se krásně, kapely přijely (myslím, že pro mládež docela zajímavé, nebudu je tu vypisovat, prostě rockové kapely z Prahy a okolí) a... a nikdo nepřišel. V pátek takových třicet diváků. Tak zvláštní koncert jsem ještě nezažil. Ustrnulý jsem pozoroval tváře mých kamarádů, organizátorů, kteří to nesli jaksi hrdě a statečně, i když bylo jasné, že se právě koná nejdražší mejdan jejich života.
V sobotu ráno jsem odjížděl a doufal, že sobota bude lepší. Napsal jsme hlavě festivalu, Mírovi Balatkovi mail, že doufám, že v sobotu dorazily davy. V pondělí mi odpověděl:
| bohužel nedorazily.. V sobotu bylo tak 120 platících..:) jestli neni kurva lepší bejt pasivní a na všechno srát. Počítáme finanční ztráty a vypadá to hodně blbě.. nehledě k tomu, kolik času a energie do toho vrazili všichni, co to se mnou organizovali. Pokud by tě napadlo, jak nám nějak pomoct, pokud ti myšlenka ankety a festivalu přijde smysluplná, budu moc rád. Nevím, jak a hlavně jestli vůbec do toho příští rok půjdeme, místo organizování se budeme muset věnovat tomu, jak tu sekeru společně s Míšou Reichlovou, která v tom jede se mnou, zaplatíme.. no ještě je brzo, je to moc čerstvý. Uvidíme. Snažím se přijít na to, co bylo blbě a co z toho jsem mohl ovlivnit. No nic, jdu pracovat..:) Míra |
Tak takhle se taky chová tatíček Sokolov.
