Dva články, týkající se mezinárodních únosů dětí jedním z rodičů z poslední doby, tj. případ syna Američana T. Macreadyho a jeho české manželky a dcery Zdeňka Hromádky a jeho ruské manželky (viz články v LN, 24.4.2010) jenom potvrzují velmi naléhavou potřebu neprodleně revidovat složku Hágské dohody, týkající se občanských stránek mezinárodních únosů dětí. Tento svůj názor jsem vyslovil na půdě Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v r. 2000, po té, co jsem zjistil, že mi tato instituce a mezinárodní dohoda, o niž se tato instituce opírá, naprosto nebyla schopna pomoci ve věci únosu mých dětí mojí americkou manželkou do USA. A tak nadále pokračují případy, jejichž řešení jsou zcela neuspokojivá, jako např. shora zmíněné případy. Dovedu si představit agonii pana Z. Hromádky, neboť podobnou agonií jsem procházel 7 let, během nichž jsem vedl každodenní urputný boj se domoci styku se svými dětmi, bohužel po celou tu dobu bezvýsledně, což bude zřejmě mít doživotní negativní následky obzvláště pro moje děti, ale i pro mne. Dosavadní nedostatečná forma této mezinárodní dohody a ošetření záležitostí mezinárodních manželství mají také celospolečenské negativní následky, jako např. to, že z peněz daňových poplatníků pak naše republika platí značné částky za prohrané soudní spory, jako v případě pana T. Macreadyho. Na vině je také nepřímo neochota zaměstnanců Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí vis-a-vis International Center for Missing & Exploited Children se věnovat práci na nutné revizi této mezinárodní dohody a záležitostí mezinárodních manželství (mimo jiné prevenci problémů, vznikajících v případech jejich rozpadu). Na závěr bych jen podotkl, že se nedivím panu Jiřímu Fialovi, že byl dohnán k činům, jako blokování vchodu státního zastupitelství v Nymburku (viz. článek v LN z téhož dne), protože díky neochotě úředníků takových institucí udělat změny v zastaralých zákonech, systémech a přístupu přivádí poškozené k zoufalství a někdy tudíž až nevyhnutelné zlosti.