Lidovky.cz

MACHALICKÁ: První dojmy z Anglie - více škodovek než rolls-royců

Názory

  13:45
Řeknete-li někomu, že pojedete do Velké Británie autem, zpravidla se zatváří zděšeně a pocítí potřebu vás informovat, že se tam jezdí vlevo. Tak tedy i přes všechna tato varování absolvovali jsme autem cestu napříč ostrovním královstvím z Doveru po celém pobřeží až k Land´s End a pak napříč Anglií až do severního Skotska.

Městečko Rye patřilo do 17. století ke sdružení Cinque ports, které spojovalo pět strategických přístavů čile obchodujících s městy na druhé straně La Manche. Jeho chloubou je strobylá ulice Mermaid Street. foto: Jana Machalická, Lidové noviny

Autem vyrobeným v Turíně s volantem nalevo, které nás nezradilo a spolykalo osm a půl tisíce kilometrů spolehlivě. Kupodivu jízda v levé části vozovky nebyla tak dramatická, jak jsme si představovali, nejspíš i proto, že ten, kdo právě řídil, byl zcepenělý hrůzou, že na tento fakt zapomene. A tudíž jel převelice opatrně. Samozřejmě, že se nám podařilo několikrát vjet do protisměru, pokaždé při otáčení.

Jednou i v noci: světla jedoucí proti mně a zjevně nic nepředjíždějící byla podivnost, kterou jsem si nedokázala hned vysvětlit, ale naštěstí mi to sepnulo. Navigace nastavená na stálé avízo – pozor jezdíme vlevo je vám v té chvíli stejně k ničemu. Celou cestu na nás z ní mluvil Pavel Liška, kterého jsme za jeho příšerně žoviální dikci nejdřív proklínali, ale ze jakéhosi zvráceného smyslu pro humor jsme si ho ponechali až nám zdůvěrněl a stal se naším společníkem, kterému jsme nadávali, kam nás to zase zavedl. Doprovázel nás věrně, záměrně na nás koktaje svoje – hele, votoč to, či hurá sláva nazdar výletu nezmokli sme a sme tu, no, nic nó sme tady, nó.

Nejohleduplnější řidiči v Evropě
Za to, že se jízda s autem ze starého kontinentu a letitými automatismy z jízdy vpravo dá přežít, je třeba poděkovat tomu, že Britové jsou ti nejohleduplnější řidiči v Evropě. Téměř nikdy na vás hystericky netroubí, neklepou si na čelo a nepředvádějí výmluvnou posunčinu, naopak v klidu gentlemansky počkají, až se zorientujete. Těžko říct nakolik v tom hraje skutečnost, že individuálních turistů je tu jak šafránu, nepotkáte tu ani žádné houfy notorických cestovatelů po Evropě jakými jsou Nizozemci a Němci, všeho všudy za měsíc od každé sotva pět kousků.

V Británii totiž momentálně panuje mimořádná drahota a povrchnímu pozorovateli se jeví, že turistika je tu prakticky zmrazená na minimum. Být někde exotem má své výhody i nevýhody, o čemž bude ještě řeč. Možná že, až takoví exoti nejsme, protože po Británii jezdí taková síla škodovek, že se to téměř vyrovná tuzemsku. Rozhodně více škodovek než rolls-royců, inu i lordi mají hluboko do kapsy. Přes všude panující drahotu nás ale britské půdě čekalo jedno příjemné překvapení, všechny dálnice a rychlostní komunikace jsou tam zadarmo a síť silnic je bezvadná a kvalitní. Dopravní zácpy nejsou na dálnicích zdaleka tak četné jako v Evropě, a protože v Británii je všechno obráceně než v Evropě včetně kohoutků na teplou a studenou vodu a první opaření patří ke křtu všech turistů, tak jediné poplatky, které vás tu potkají, jsou na okruzích kolem velkých měst.

Pohled z trajektu na přístavní mola a starý kontinent

Hotel pankejt
Do Anglie jsme se pochopitelně plavili trajektem po standardní trase Calais - Dover, představa, že uvízneme v tunelu pod La Manche byla tak děsivá, že jsme ji rychle zavrhli. Cesta z Prahy do Calais přes Belgii je rychlá a ohavná, dálnice a pořád rovina. Nejlevnější jsou ranní trajekty a tak logicky v Calais neseženete nocleh. Věrni zvykům, s nimiž jsme počátkem 90. let s minimálními výdaji objížděli Evropu, přespali jsme v autě na parkovišti hotelu Ibis. Hotel pankejt je spolehlivá záchrana, ale čím je člověk starší, tím méně se mu do něj chce.

Bilé útesy doverské jsou stale stejně vítají zvané i nezvané návštěvníky.

Cesta přes kanál byla klidná, ačkoliv v mé paměti přetrvávala jako bouřlivá záležitost, při níž loď létala ze strany na stranu a kterou jsem také strávila na toaletách. Ani v Doveru na celnici se navzdory pověstem nic nedělo, do očí nás jen uhodil výrazný nápis, že se máme s autem držet vpravo. Nesmlouvavě připomněl, že už jde do tuhého. Už na lodi se bílé skály doverské krásně přibližovaly, je to pohled, který se neomrzí. Ještě v Doveru jsme předvedli několik úchvatných manévrů na kruhovém objezdu, na němž se pochopitelně odbočuje doleva. Poté jsme se vydali směr na západ po pobřeží.

Městečko Rye patřilo do 17. století  ke sdružení Cinque ports, které spojovalo pět strategických přístavů čile obchodujících s městy na druhé straně La Manche. Jeho chloubou je strobylá ulice Mermaid Street.

Vzorek anglické kolekce a slavná bitva
Hned první zastávka kousek za Doverem starobylé město Rye působí jako dokonalý vzorek anglické kolekce, která návštěvníky čeká pojede-li dál. Je z části obehnané hradbami, na kterých ještě drží děla. Ta po staletí odháněla protivné Francouze a město tak patřilo k pěti přístavům, která měla právě kvůli této své funkci královská privilegia jako například vybírání daní. V 16. století se ale zdejší přístav začal zanášet naplaveninami a dnes leží dva kilometry od břehu. Zůstaly tu ale velice malebné uličky, z nichž zvlášť jedna s kočičími hlavami a starobylým hostincem, která se jmenuje Mermaid Street, opravdu stojí za to. Na kostele mají malované hodiny, které jsou prý nejstarší v Anglii. O kus dál směrem do vnitrozemí je městečko Winchelsea, které je prý první britským městem vystavěným podle plánu a síť pravoúhlých ulic s kostelem se ještě dochovala. V onom kostele mají velice zvláštní náhrobky, takové komůrky, v nichž dotyčný leží v sošné podobě.

V Rye na věži kostela St. Mary Church mají i nejstarší funkční hodiny v Anglii, ciferník je z roku 1761.

Další město na cestě je známo z učebnic dějepisu – Hastings, kde se, jak víme, v roce 1066 vylodila armáda Viléma Dobyvatele. Slavnou bitvu, kde padl král Harold , v Hastingsu nic nepřipomíná, k osvěžování dějepisu je třeba dojet o kus dál do Battle a stejně tam není nic jiného než cestička kolem někdejšího bitevního pole. Hastings má ale jinou atrakci vysoké černě natřené dřevěné sklady na rybářské sítě, z nichž některé jsou velmi staré. Na skále je lanovka a u vody zase krásná secesní promenáda, kterých je tu po pobřeží docela dost, prakticky v každém větším městě. Vybíhají daleko do moře a skrývají rozmanité atrakce, ale některé jsou kvůli dezolátnímu stavu zavřené.

Drzé mořské ptactvo
Další zastávka je Eastbourne, které má zde tak typickou oblázkovou pláž a hezké skály. Je neděle, takže na pláži se potuluje pár rodinek se psy. Moře je šedivé a vlny nízké, počasí zatím nic moc. To ještě netušíme, že po celou dobu naší cesty zažijeme počasí kolem třiceti stupňů a déšť okusíme jen jednou – pamětníci prý tak teplý červen nepamatují.

V Eastbourne jsme poprvé zažili, jak neskutečně drzé je zdejší mořské ptactvo, které většinou zastupuje zvlášť vyvedený drzoun mořský racek a větší klidnější ale také záludnější alka. Cedule, které varují, aby se ptactvo nekrmilo, tu nejsou jen tak. Mimochodem v Británii na rozdíl od nás se podobné příkazy prostě dodržují, takže když se chováte mravně, žádná nepříjemná překvapení vás nečekají. Rackové spol., jak někde ucítí jídlo, podnikají krkolomné nájezdy a běda, když člověk udělá takovou neprozřetelnost a něco jim dá sám. Náš vztah s těmito ptačími nájezdníky vyvrcholil na pláži v St. Yves na jihozápadním konci Anglie, kdy jeden takový racek podnikl doslova let střemhlav, aby mě vyklovl z ruky sušenku – přiletěl, vyrval mi jí a odletěl, než jsem stačila zavřít ústa.

Ale zpátky do Eastbourne, kde jsme sice chtěli fish and chips, ale někde jsme udělali chybu a tak přinesli rybí karbanátky, či spíš něco jako mastnou, a napůl studenou placku s porcí hranolků pro pět lidí. To nám to s tou anglickou kuchyní pěkně začíná, pomysleli jsme si, ale stejně jsme to snědli.

Zvlášť agilní "šedý mor" 
Cesta z Eastbourne do Brightonu dál po pobřeží kříží přírodní rezervaci Seven Sisters Country Park, kterou tvoří křídové útesy a bažiny. Nakoukli jsme do ní jen nakrátko, ale byly to nádherné scenérie, řeka Cuckmere tu efektně meandruje, zrovna se po ní sunuli vodáci, o kus dál nás zase čekaly bizarní křídové útvary, jak se proud zařezával do terénu. Zastavili jsme u vody, kde se zrovna mezi kachními hovínky popelil školní výlet. Když jsme zjistili, že i za ta hovínka je třeba zaplatit, protože jde o cosi mezi parkovištěm a místem k piknikování, raději jsme zvedli kotvu. Jak jsme postupně zjistili, kdekoliv v Británii s autem zastavíte, můžete se spolehnout, že po vás budou chtít peníze a rozhodně ne malé. Je to docela otrava a parkovací automaty tu nejsou na ozdobu. Zdejší "šedý mor" , jak se u nás kdysi říkávalo chlapíkům z Družstevní služby, kteří kontrolovali, zda je parkovací lístek skutečně zaplacen a za oknem vozidla, je zde zvlášť agilní.

Brighton jsme jen projeli, jeho mondénnost až bombastičnost nás neoslovila a Royal Pavilion prince regenta ve stylu maharadžova paláci, který založil slávu toho letoviska, už teprve ne. A kromě toho nastala chvíle poohlédnout se po hotelu, což měla být napříště být naše téměř každodenní anabáze.

DALŠÍ DÍL SERIÁLU SI PŘEČTĚTE V PONDĚLÍ

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.