Lidovky.cz

MACHALICKÁ: Ztracené kouzlo hospody Jamajky

Názory

  7:00
Leckdo vám bude tvrdit, že Devon a Cornvall jsou zrcadlovým obraz protilehlého francouzského pobřeží, čili Bretaně. I když ta dostala své jméno podle keltských obyvatel, kteří se sem po příchodů Anglosasů z Británie přesunuli, od Cornwallu se přece jenom dost liší a mnohem víc se jí podobá skotské pobřeží.

Hospoda Jamajka, kde se odehrává stejnojmenný román Daphne du Maurier. foto: Jana Machalická, Lidové noviny

Především je tato jihozápadní část Anglie velice proměnlivá. I když jí nechybí divoké pobřeží, je podstatně "zelenější" než tmavě skalnatá a místy až pochmurně krásná Bretaň. Nad křídovými, tedy zčásti bílými a členitými skalisky bizarních tvarů, které vybíhají do moře, se vinou dlouhé travnaté plochy, pásy listnatých stromů a všelijaká políčka oddělená cestičkami a valy. Než se dostaneme do srdce Cornwallu, čeká nás ještě západní pobřeží Dorsetu - poloostrov Isle of Purbeck, cestou k moři míjíme impozantní zříceninu Corfe Castle. Tyčí se na zelené hoře, na níž se popásají ovce, a je obklopená příjemným stejnojmenným městečkem.

Pobřeží Dorsetu cestou na Durdle Door.

Vzali jsme si do hlavy, že chceme vidět jeden z nejtypičtejších útvaru této části pobřeží – Durdle Door, což je brána, která se tyčí v moři kousek od pevniny a vznikla erozí křídového útesu. První přiblížení nevyšlo a jelikož mezitím vysvitlo slunce, poleháváme na pláži v lázeňském Swanage, jediní blázni široko daleko. Do vody také nikdo neleze a udivené pohledy kolemjdoucích nás nakonec vyženou.

West Lutworth výchozí bod k Durdle Door.

Pokračujeme v hledání Durdle Door, výchozí bod k ní konečně nacházíme v malém městečku West Lulworth, které je rozložené v zátoce sevřené mezi křídovými útesy. Nejdřív je ovšem třeba vyšplhat vysoko až na úpatí skály a odtud zase dolů a nahoru jako na tobogánu. Odměnou jsou úchvatná "panoramata", o kterých se matce Homolkové ani nesnilo a jiné "buržoazní výhledy". Výstup s námi podnikají dvě uřehtané holčiny a stařec kopím a igelitovým pytlem. Na kopí nabodává odhozené papírky a nespokojeně si cosi mumlá, ale poměrně brzo odpadává.

Durdle Door impozantní díra v křídové skále, která vyčnívá z moře nedaleko břehu. Ani ji nestihneme pořádně vychutnat a už se spouští strašlivý liják, krčíme se v úžlabině spolu s děvčaty, pro které je stupňující déšť impulsem k dalším záchvatům smíchu. Nakonec jsme stejně mokří a co víc odevšad na nás crčí rozměklý jíl. Než ale dojdeme zpátky k autu, už stačí jen si vyklepat bahno z vlasů a jsme se zase jako škatulky, zbyly jen promáčené boty.

Durdle Door.

PŘEDCHOZÍ DÍLY ČTĚTE ZDE:

Nedaleký Weymouth ve stejnojmenné zátoce je jakoby rozdělený na dvě části: tou první je mondénní lázeňská promenáda podél moře a druhou staré město a přístav, nábřeží tady vroubí pestrobarevné rybářské domky, které vůbec nevypadají anglicky, spíš byste je hledali někde v benátské laguně, v Muranu nebo Buranu.

Durdle Door.

Nocleh jsme našli u sympatické Tracy, která se stále omlouvá, že snídaně bude až v devět, musí totiž rozvést své tři děti do škol, nejmenší batole Lola se jí motá pod nohami a páté, jak pozoruji, je na cestě. Tracy je ale plná energie, po celém domě ještě visí její naivní malířské výtvory, zatímco manžel, zdá se, není přítomen. Tracy evidentně nevadí, že se celý den ani nezastaví, bravurně nám vyklopí na talíř tu šílenou kopu ranního jídla a pořád se usmívá. Lola také a nosí nám všechny hračky . Necháváme ranní idylku za sebou a odjíždíme směrem Exeter.

Za Weymouthem začíná Chesilská pláž, jejíž oblázkový val se táhne přes třicet kilometrů podél pobřeží . Ano, ta Chesilská pláž, na níž se odehrává příběh fatálního milostného krachu, v brilantním podání Iana McEwana. Příběh se sem dobře hodí, je to místo, které fascinuje svou atmosférou a ani nedá moc práce představit si McEwanův mladý pár, jak tu chodí podél moře a zabředává do svých nedorozumění. Skály jsou tu velmi bizarní jako třeba ve West Bay – pískově žluté vysoké útesy, na nichž ustupující moře vytvořilo zvláštní krajkoví čar a desítky prohlubní. West Bay je jinak příjemné letovisko, kde panuje domácké klima, na nábřeží se promenují různé páry svými psy, alky a rackové řvou jak přetržení.

Na Chesilské pláži ve West Bay.

Exeter je správní centrum Devonu a dostalo za války také co proto, ale i tak toho docela dost zbylo, zejména katedrála ze 14. století krásný Mol´s Coffee House s typickými arkýřovými okny, které se skládají z malých skleněných tabulek. My ale spěcháme podél moře do vesničky Starcross, žijí naši přátelé, česko – anglický pár. Teprve tady vidíme, jak účelnou dispozici mají anglické řadové domky, i když jejich exteriér působí uniformě, ba někdy i nevzhledně. Nevím, jestli je to pravidlo, ale tentokrát spojení českých a anglických genů dopadlo skvěle, děti jsou báječné, samozřejmě přirozeně bilingvní, i když právě teď víc nastavené na angličtinu. Ještě jsou v tom věku, kdy dychtí po zájmu dospělých, devítiletý Sam mě táhne do svého pokojíčku, aby mně ukázal plakát s fotbalisty, jejichž sestavy samozřejmě ovládá na jedničku a mistrovství světa, které právě probíhá, jej plně zaměstnává. Je trochu zklamaný, protože si přál, aby měli u auta připevněné anglické praporky, ale neuspěl. Pak poslouchám vyprávění, jak starší Natálka při vánoční besídce v místní škole sama vstala, česky zazpívala koledu a celé auditorium oněmělo úžasem a zmocňují se mě směšné vlastenecké pocity.

Cornvall ovšem není jen pobřeží, ve vnitrozemí jsou známá vřesoviště jako Bodmin Moor a Dartmoor. A když se řekne vřesoviště, hned se vybaví Daphne du Maurier, která je s Cornwallem nerozlučně spjatá a část svých romantických příběhů situovala právě sem. I když byla spisovatelkou, která se jednou nohou občas tak trochu dotýkala červené knihovny, uměla napsat napínavý příběh, který dokázal strhnout. To Rosamunde Pilcherová, zamilovaná do Cornvallu, se v Daphne evidentně zhlédla, ale nesahá jí ani po kotníky, její kýčovité milostné zápletky jsou si podobné jako vejce vejci. Její hrdinové jsou krásní, a jak se nakonec ukáže, i pohádkově bohatí a budou samozřejmě šťastní. Pilcherová jim zpravidla nadělí nějaký ten zámek, nejlépe na břehu moře, koně, sportovní bourák a podobně. Po Pilcherové knihách ovšem neomylně sáhli jiní kýčaři od filmu a točí podle nich jak na běžícím pásu.

Ale zpátky k Daphne, právě jeden z jejích nejslavnějších románů Hospoda Jamajka se odehrává na bodminském vřesovišti. Dnešní Jamajka je ale velké zklamání, je to obyčejné stavení z žulového kamene a břidlicovou střechou. U zídky, která jej odděluje od místní komunikace, trčí velká cedule s nápisem Jamaica Inn. Nic přízračného tu nehrozí, pod hospodou, jejíž vnitřek je o něco osobitější než exteriér, totiž vede čtyřproudá dálnice. Vřesoviště se jako dřív táhnou do dálky a vypadají opuštěně, ale když je přetíná frekventovaná silnice, kouzlo je to tam. Hrdinka Maurierové románu statečná Mary Yellanová by to tu asi nepoznala; když běžela vřesovištěm z Jamajky do blízkého Altarnunu za proradným vikářem Francisem Daveyem, jenž byl hlavou bandy pobřežních pirátům, nepotkala ani živáčka, což by se jí teď rozhodně nestalo.

Altarnum sídlo zločinného vikáře z Hospody Jamajky.

Na Jamajce mají také museum, které spisovatelku připomíná, protože ona skutečně tento zájezdní hostinec někdy ve třicátých letech minulého století navštívila a inspiraci našla ve skutečných událostech, ale je to jen hromada veteše, která nestojí za návštěvu.

Hospoda Jamajka, jde se odehrává stejnojmenný román  Daphne du Maurier.

Asi půlhodiny od Jamajky je stará studna, do níž prý hodil král Artuš svůj Excalibur. Studna měla být bezednou, jenže před nějakými třiceti lety vyschla. Procházka k nádrži je docela romantická, jen kdyby člověk pořád neslyšel svist projíždějících aut. Zato Altarnun si uchoval svůj starodávný půvab, malé domky, románský kostelík, hřbitov s keltskými kříži, můstek přes bublající potok. U kostela je malebné kamenné stavení, obklopené zídkou s popínavými růžemi, na zahrádce sedí postarší pár a konzumuje oběd. Že by vikářovi potomci? Tváří se dost zavile, ale asi nepůjde o dědičné zločinné geny, jen asi nestojí o to nechat se okukovat při obědě.

Než jsme Jamajku našli, tak trochu omylem jsme se dostali k zámku Lanhydrock. Jeho návštěva však poskytla nečekanou a skvělou zábavu. Kromě toho, že leží uprostřed nádherného parku, který je zvláštní melanží francouzské a anglické zahradní architektury - třeba kuželovitě sestříhané dřeviny budí doslova úžas – interiér představuje jakýsi skansen viktoriánského životního stylu na panském sídle. Prostě takový Gosford Park ale bez herců.

Lanhydrock zvenčí.

V přízemí jsou rozsáhlé prostory kuchyňsko – hospodářské, od obrovité kuchyně až po výrobnu mýdla, sýra, zásobárnu šunek, starou lednici.

Lanhydrock - panstvo si nechávalo vařit i mýdlo.

Atrapy jsou dokonalé, sýr vypadá, že ho právě kuchařka dodělala, a pudink se skoro třese. V kuchyni na krbovém roštu šlo zřejmě usmažit celou krávu.

Lanhydrock kuchyně.

Je tu masivní mosazné i železné nádobí, anglický porcelán. Panské pokoje vypadají jakoby si jejich osazenstvo jen odskočilo.

Lanhydrock iluze ušáků právě donesených hajným do zámecké kuchyně je dokonalá.

Knihovna, ložnice, koupelny, salon s krbem a pěknou morbidností – vycpanou liškou ve skle a s příslušnou scénérii.

Lanhydrock liška ve skle.

Na zdárný chod prohlídky dohlíží velice loajálně působící služebnictvo, muži vypadají jako korektní butleři ze starých časů a ženy chlácholivě jako chůvy ve výslužbě.

Lanhydrock knihovna.
 

Ale nikoho neokřikují, i fotit se tu smí, a jestli jsou loajální vůči National Trust, což jsou britští památkáři, nebo vůči poslední dědičce panství, která ,jak se dočteme v poslední místnosti, tu nikdy nebyla, se nám nepodařilo zjistit.

DALŠÍ DÍL SI PŘEČTĚTE V PONDĚLÍ.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.