To není úkol pro škrtací orangutany, ale pro skutečné reformátory. Ministr práce Jaromír Drábek začíná pouštět první balonky testující společenskou únosnost. Zašel až tam, kde premiér cítil potřebu ho přibrzdit. Drábek navrhuje, aby ti, kdo sami dají výpověď, nedostávali podporu. Nečas zvedl jeden docela silný argument, který mluví proti. Nejvíce prosperující a vyspělé jsou společnosti, kde mají lidé odvahu a nebojí se nových zkušeností. Odvážnější ale jste, když máte nějaké zázemí a pevný bod. Změna místa si rozhodnost žádá a půl roku státem garantované podpory je jakousi kotvou. Bez jisté podpory bude možná těch, kdo půjdou hledat novou, zajímavou práci, o něco méně.
Proti ale stojí silnější argument. Sociální dávky bohužel nevnímáme jako urgentní pomoc pro nepředvídatelné chvíle, kdy už si nedokážeme pomoci sami. Zvráceně je chápeme jako cosi, na co máme nárok. Dobrá reforma musí přimět ke změně myšlení. Na podpory v nezaměstnanosti si platíme sociální pojištění. A pojišťujeme se na nepředvídatelné události. Když sami dáme výpověď, je to naše rozhodnutí. Je rozumné podpory v několika krocích snižovat až k nule. Jen si politici při každém poklesu musejí otestovat, jestli na to ještě máme odvahu.
ZLÁMALOVÁ: Test odvahy
Jsme zemí, kde víc než polovina společnosti bere nějakou dávku nebo podporu. V hlubokých schodcích jsme uvízli právě proto, že čistých plátců do státního rozpočtu je méně než čistých příjemců. Petr Nečas a Miroslav Kalousek se shodnou, že stát by neměl pomáhat každému druhému, ale tak jednomu z pěti. Vládu čeká delikátní úkol, vybrat, kdo mezi ně patří, a těm ostatním citlivě sdělit, že už jim žádná platba od státu na účet nepřijde.
