Prodali veškerý majetek (moc toho po ruském bombardování rodině nezbylo – kůlna na dvorku spáleného domku valnou cenu neměla), aby na ni měli, rozloučili se s přáteli i představou, že jednou spočinou na svém rodovém hřbitově. Čečenské zákony praví: pochován má být člověk tam, kde jeho otec. Porušit to lze jen ze závažných důvodů. Rakovina prsu závažný důvod je.
Ismailovi vůbec do Čech nechtěli. Jako většina uprchlíků z bývalého SSSR, kteří se u nás ocitnou omylem. Brzy získali na českém velvyslanectví v Moskvě vízum, které jim zařídila "spolehlivá" zprostředkovatelská agentura, a mysleli si, že je to velikánské razítko opravňuje ke vstupu na rakouské území, kde se z těžké operace zotavuje jejich dcera. Mýlili se fatálně.
Ještě, že mají z domova průpravu a nějaké ty noční policejní razie a cenící zuby vlčáků před rozespalým obličejem je nevyvedou z míry. Přesně tak totiž rakouské úřady reagovaly na jejich nelegální (pouze několikahodinový) pobyt. Za ranního kuropění zmatené staroušky neznající ani slovo německy jako nebezpečný horký brambor přehodili přes naše hranice. K nám totiž na základě toho podivného víza mohli.
Dcera s rakovinou a bez prsu, připojená na hadičky v rakouském špitále, aniž by ji rodiče stačili navštívit, oni v ČR, bez peněz, dezorientováni a zcela bezradní. Narazili na moji přítelkyni Ivu Špindlerovou. Nejdříve vyléčila Ismailovým většinu fyzických, i pár psychických ran. Vybojovala pro ně u nás azyl, z uprchlického tábora je po vítězném souboji s úřady přestěhovala do Brna.
V Rakousku žít natrvalo nemohou, ale mohou tam za dcerou jezdit, ona, naštěstí již uzdravená, za nimi také. Stojí je to spoustu peněz i sil, ale je to mnohem lepší, než kopnutí do břicha.
V Evropě se nějaké to starání se dětí o své rodiče už nenosí. Jen ať si dědek s bábou žijou z důchodu, nebo pracují, až padnou. Na východě ale mezi dobré mravy stále ještě patří ve stáří si vzít své maminky a tatínky k sobě. Když tak člověk poslouchá pana ministra Kalouska, a já tuším, že má pravdu, zjistí, že tenhle východní model bychom se rychle měli zase naučit. Pro začátek by stačilo respektovat právo dětí pečovat ve stáří o své rodiče, a právo rodičů dožít poslední dny se svými potomky. Když to Ismailovým vyjde, a umřou zrovna v době, kdy jim úřady povolují pobývat u dcery v Rakousku, bude to moc prima.