Stále více lidí s alzheimerem žije, tedy zákonitě přibývá i těch, kteří o ně musí pečovat. Je to nějaká nová nemoc, která nám hrozí zničením? Nová vlna periodicky strašících obav?
Ne, to není jako šíření HIV, byť čísla mohou zdánlivě dokládat opak. Když demenci před sto lety Alois Alzheimer diagnostikoval, byla vzácná. Dnes jí trpí 30 milionů lidí a v polovině století to prý bude 100 milionů.
Čtěte více |
Ten nárůst působí jako memento. Jako že něco děláme špatně. Ale ve skutečnosti dokládá zlepšení životních podmínek, ne zhoršení. Demence je choroba vysokého stáří, a jak se ve vyspělém světě prodlužuje střední délka života (pravděpodobnost dožití), zvyšuje se i počet těch, u nichž se projeví.
Civilizačním problémem není demence samotná, ale podmínky, které jí vystavují čím dál víc kandidátů. Řeknemeli, že Charles Bronson, Ronald Reagan či Rita Hayworthová byli dementní, zní to neslušně. Řekneme-li, že trpěli Alzheimerovou chorobou, zní to civilizačně, vzdělaně, úctyhodně.
Tak v čem je problém? Ne každý s tou diagnózou odhadne hranici své vlastní demence. Ne každý je Ronald Reagan, který se dojemně a otevřeně rozloučil s Američany s tím, že pak už je vnímat nebude. A ne každý má zajištěnou takovou péči.
Můžeme spekulovat o šancích léčby, zbrzdění choroby či zmírnění důsledků. Ale podíváme-li se na věc selským rozumem, je lepší se připravit na rodinnou péči. Tohle téma je spíše sociální než medicínské.
