Vím už, že se na to vůbec nehodím, mívám trému, jsem spíš introvertně založený, mám pomalé vedení a formulovat jednoduchou a srozumitelnou větu mi činí potíž písemně, natož ústně. Jak se akce blíží, jsem stále nervóznější a roztržitější, těsně před tím mám blízko k mdlobě. Musím zhluboka dýchat, stále si utírám ruce, když na mě někdo promluví, zadrmolím nějaký nesmysl. Pak se věc odbyde, já pak pevně rozhodnut, že už nikdy na nic takového nepřistoupím, se vypotácím ven. Za několik týdnů mi zase někdo volá a já na to kývnu. A tak pořád dokola.
Tentokrát to ale bylo poněkud jinak. Uváděl jsem minulý týden v pražském Goethe institutu česko-německého spisovatele Jana Faktora a to byl trochu jiný případ. Já tady s dovolením do svého fotoblogu zařadím řeč, kterou jsem si pro ten čtvrteční večer napsal a kterou jsem tam pak přečetl.
Milé dámy a pánové, vážený Goethe institute, milý Jane Faktore.
Začnu jako obvykle výmluvou. Když mi před několika měsíci zavolala milá Eva Vondalová a navrhla mi, zda bych zde neuvedl Jana Faktora a dodala k tomu, že to proběhne 4. listopadu, bez velkého rozmýšlení jsem souhlasil. Měl jsem k tomu několik důvodů: Především jsem říkal, že 4. listopad je tak vzdálené datum, že nemá ani smysl se tím zabývat. Z nějakých příčin podléhám optimisticko-apokalyptické představě, že co je vzdálenější než 14 dní, prakticky neexistuje a nemá cenu se tím zabývat. Bude to nejspíše zvyk vypěstovaný v novinách, které druhý den už nikoho nezajímají (upozorňuji, že předevčírem vyšel s Janem v mých novinách rozhovor, a předpokládám, že už si to nikdo nepamatuje, pokud se mu vůbec dostal do rukou. Takže mu budu moci některé otázky zde klidně položit znovu. Možná všechny, bude-li čas).
| * LN Ve svém románu vyprávíte o citovém, intelektuálním a – dalo by se říct v neposlední řadě – sexuálním zrání vypravěče, který vyrůstal ve velmi specifické rodině v 50., 60. a 70. letech v Praze. Především se musím zeptat, jaké to mládí bylo? Tehdejší realitu jsem naivně akceptoval, líbila se mi, jaká byla. Takže na tu předokupační dobu mám vlastně jen dobré vzpomínky. Perzekuci jsem ve svém okolí přímo nezažil. I když jsem samozřejmě věděl, co se u nás v padesátých letech dělo. Jeden z nejlepších přátel naší rodiny byl deset let v kriminále, moc o tom nemluvil. Matka byla do roku 1969 ve straně. * LN Naivní otázka: do jaké míry je vaše vyprávění autobiografické? Nebude se nějaká tetička zlobit? Problémy bych býval měl v době, kdy jsem ten román začal psát. Teď už nikdo z těch, kteří by se mohli poznat, nežije. Až na jednu výjimku. Ta osoba je v knížce ale tak pozměněná, že se dokázala nepoznat. * LN A dále: co na tom může německé čtenáře (kritici jsou také čtenáři) zajímat tak, že vás nominují na německou knižní cenu, de facto nejdůležitější cenu v Německu? Mám se chválit? Praha, Česko, pražská německá kultura, takzvané pražské jaro – to tu lidi dost zajímá. Jen díky tomu a třeba ještě kvůli srandě nebo sexu by to ale asi nefungovalo. Některé kapitoly jsou takové menší exploze – prostě z přetlaku historek. Třicet let jsem prózu nepsal, takže ta knížka je vlastně hutný koncentrát. Snad je to z ní cítit. * LN Váš román má v němčině 640 stránek... Splňuje tím poněkud představu, jak vypadá typický německý román: je hodně tlustý. Čím to je, že německé romány jsou tak objemné? Rád bych to trochu zkorigoval – moje Jiříkovy starosti jsou skrz naskrz česká knížka, i když je napsaná německy. Když jsem Jiříka před pětadvaceti lety začal psát, psal jsem ho česky. Do dnešní verze jsem některé ty prastaré věty nenápadně podstrčil. K otázce – tolik tlustých knížek tu snad ani nevychází, výjimkou je samozřejmě Věž od Uweho Tellkampa. Já při psaní celou dobu vlastně ignoroval, jak mi to narůstá. Signální výtisk mě samotného dost vylekal. * LN Neušetřil byste si práci, kdybyste ho napsal česky? Nebyl by pak kratší? Česky už psát nemůžu, moje čeština je jakási konzerva ze sedmdesátých let. O moc kratší by ten román v češtině ale možná nebyl. Překládal jsem zrovna něco ze začátečních kapitol a rozjel jsem se tak, že mi ten text při rozpracovávání detailů spíš bobtnal. Čeština potřebuje mnohem víc konkrétností a hmatatelných popisů. Němčina zvládá i přesná líčení jaksi abstraktněji – sice elegantně, ve srovnání s češtinou ale dost suše. * LN Myslíte si, že český román má jiný osud než německý? Kolik je v Německu vlastně spisovatelů. Jak by se vám žilo jako spisovateli v Čechách? Představit si to dost dobře nemůžu. Ale vlastně toho dost nevím ani o situaci tady. Sedím doma, pracuju, a co vědět nemusím, vědět nechci. I z časových důvodů. Já tu měl prostě často štěstí – se stipendii, cenami atd. A když jsem nic nevydělával, udržovala mě nad vodou manželka a její rodiče. Prostě ve mě věřili. * LN Vaše němčina určitě do sebe natáhla cosi z češtiny. V čem se vás léta prožitá v Čechách a váš mateřský jazyk drží nejvíce. Já se vždycky snažil psát jinak než všichni ostatní. Už kdysi v Praze. Tady jsem pak experimentoval zase úplně jinak než moji kamarádi. Ale k té otázce: spíš než moje "hezké dětství v krásné čtvrti" mě na Prahu váže nenávist k prolhanosti z doby normalizace. * LN Pikantní jsou scény, v nichž groteskně a dosti obnaženě píšete o věcech spojených s genitáliemi, s jejich účelem, růstem, projevy. I když prudérních čtenářů už je pomálu, tak přece jen jisté riziko tu je. Je v němčině mužský genitál spíše téma legrační, nebo vážné? Poslední bašty studu padly s románem Vlhké sliznice paní Rocheové. Od té doby se tu v literatuře vlastně smí všechno. Ale já samozřejmě vždycky rád provokoval. * LN Cítíte se součástí nějaké literární tradice? Grass, nebo Hrabal? Hrabal pro mě byl dlouho neuvěřitelně důležitý. A pak samozřejmě nejrůznější Američani, v Praze jsem dlouho uměl líp anglicky než německy. Próza mě tady v Německu ze začátku moc nezajímala, četl jsem spíš dadaisty, konkrétní poezii, Ernsta Jandla. A nejrůznější propašované knížky ze Západu. O politice, výchově dětí, estetice. * LN Stýská se vám někdy po Praze, kterou znáte z vašeho mládí? Kde to máte v Praze vlastně nejraději. Praha se už v 60. letech rozpadala. Vím to ale jen díky Dürrenmattovi, který se o tom kdesi kdysi zmínil. Já jsem v Praze vždycky šťastnej, a vlastně všude. Manželka má občas dojem, že tam nejsem úplně normální. Vidím v jednom kuse věci, které jsem dřív nevnímal. Ale jsem tam přesto cizinec – s českým občanstvím. Já jsem ale z Prahy odešel za ženou, ne určitě kvůli NDR. Útěk to tedy nebyl. Jen částečně – vzdálil jsem se tím naštěstí od rodiny, od matky. V Praze bych tenhle román asi nikdy nenapsal. * LN Do Německa jste odešel v roce 1978. Kdy jste si uvědomil, že jste německý spisovatel? Němčinu jsem objevil především díky experimentování se slovníky a při demolování cizích textů. Němčina mi v tomhle vyšla vstříc, v češtině různé lexikální konstrukce nejsou vůbec možné. Přesto jsem český spisovatel – a programátor. Na plno těch jazykových operací Němci sami nepřišli. Já jsem tu například jako první pracoval s retrográdním slovníkem – a ten vyšel jen v Enderácku. Šťastná náhoda. * LN A stýská se vám někdy po Berlíně z dřívějška? Kde to máte v Berlíně nejraději? Je to jako s dřívější Prahou. Východní Berlín snad bylo nejošklivější evropské velkoměsto – na tu dobu mám ale přesto jen dobré vzpomínky. A nejen proto, že mě už vždycky různé hnusárny a estetické hrůzy přitahovaly – s odstupem samozřejmě. A já v Berlíně tenkrát skoro naráz našel víc kamarádů než v Praze, poznal spoustu nadaných lidí. Berlín mám dneska nejraději tam, kde dělá dojem vesnice. |
Vedle tomuto nihilistickému důvodu však hrál podstatnější roli fakt-or, že jsem okamžitě reagoval na jméno Jan Faktor. Neboť to jméno je pojem, který se mi již léta, ba dokonce celá dvě desetiletí vracel, téměř pokaždé, když jsem se ocitl v Berlíně či v jeho blízkosti, reálně nebo jen symbolicky. Myslím, že skoro při každé cestě do Berlína nebo návratu z něj se mě někdo zeptal, jestli jsem se tam sešel s Janem Faktorem, jestli ho znám, jestli vím, co dělá a tak dále. Přiznám se, že mi tím šel Jan Faktor trochu na nervy. Stačilo to však k tomu, aby se mi pevně asocioval s tím městem, které jsem si mezitím oblíbil a stalo se mi jaksi nejbližším cizím městem na světě. Cizí mi však zůstal po celou dobu i Jan Faktor. Šla kolem něj však pozoruhodná legenda, že je to člověk, který dobrovolně odešel z Prahy do NDR, přičemž v NDR se zapojil do undergroundové či přímo opoziční scény, což vytvořilo poněkud dojem exotického a jaksi schizofrenně rozštěpeného tvora. Do undergroundu se přeci mohl ponořit i v Praze a pokud už měl po krk onoho stavu, který jsme jako mladík, poznal i já, je podivné, že zůstal pořád na oné známé naší straně Zdi. Pak jsem se samozřejmě dozvěděl, že důvody, proč si vybral čtvrť Pankow (česky "Punk-off", tedy nejpopulárnější berlínskou čtvrť mezi alternativní českou mládeží) nespočívaly v kožené bundě poseté cvoky a obarvených vlasech, ale ve faktorech ušlechtile osobních, proti nimž není žádný dišputát.
To však by samo o sobě ještě nestačilo k tomu, aby se stal Jan Faktor oním pojmem, tady aspoň pro ty, kteří jezdili do Berlína a poněkud se motali kolem literatury. Tím hlavním důvodem byla samozřejmě Honzova latentní proslulost coby literáta. Latentní, tedy skrytá, byla především z české strany. Neboť Janův odchod do Berlína byl také provázen postupným odchodem do jiného jazyka, byť takového, který je Čechům hned nejblíž na ráně, ale pokud se ho nenaučí pořádně, tak mu prostě nerozumějí, i když si někteří myslí, že ano.
Nějak se tedy stalo, že dvacet let žil pro mě Jan Faktor v Berlíně jako taková fantomatická bytost. Otázka, "a sešel ses s Janem či Honzou Faktorem? Nestál by za rozhovor? Neměl by se konečně představit v Čechách? se mi vracela dvacet let jako výčitka, která se pomalu měnila v neurózu, v syndrom, který bych nazval "faktor berlínský"...
To všechno tu uvádím jako zdůvodnění toho mého rychlého přitakání na výzvu zde přítomné Evy Vondálové, zda bych jej tu neuvedl. Dalo by se říci, že přišla jako osvobození.
Jenže pak přišly poněkud znepokojivé zprávy: román s tak úžasným Georgs Sorgen um die Vergangenheit odr Im Reich des heiligen Hodensack-Bimbans von Prag byl nominován a pak se i dostal do finále prestižní Německé knižní ceny, což by tak nevadilo, ale horší bylo, že jsem se zatím jen z recenze dozvěděl, že má 638 stránek, což se potvrdilo poté, co mi výtisk ho Eva vlastnoručně předala. Spadla mi čelist a pochopil jsem, za prvé, že proslulost Jana Faktora má svůj skutečně obsáhlý důvod (opravdu si vážím každého, kdo napíše tak tlustý román a ještě přesvědčí nakladatele, aby ho vydali) a za druhé, že syndrom faktor pokračuje. Tohle pravděpodobně do 4. listopadu nesežvýkám.
Přitom první věta zněla tak lákavě... Die ersten Sorgen um meinen Penis machte ich mir schon vor etwas fünfzig Jahren im Kindergarten – damals nur aus rein hygienischen Grunden. Přiznám se, že tak přitažlivý začátek šestisetstránkového románu jsem už dlouho nečetl. Pak jsem pokračoval dál, ale kdybych měl být nyní z celého románu zkoušen, musel bych někam zalézt.
Před čtrnácti dny jsme se však s Janem přece jen v Berlíně sešli.
Mimochodem, bylo to v restauraci Kanzler Eck nedaleko hlavního nádraží, já si dal pokrm jménem Helmut Schmidt.
Helmut Schmidt
Pokrm jménem Helmut Schmidt
Pokud se nepletu, Jan zůstal loajálně u Angely Merkelové.
Jan Faktor reálný ze mě rychle sejmul syndrom "Faktor imaginární". Brzy jsme zjistili, že máme plno společných známých a hovor o nich nám pokryl celý oběd. Na jeho konci mi Jan dal svůj překlad prvních tří kapitol své knihy. Já jej hned ve vlaku přečetl a pak napsal Janovi tento dopis:
|
Milý Jane, opravdu s velkým zájmem jsem četl Tvůj překlad prvních tří kapitol, je to bohužel pro mě přece jen něco jiného, než když se pokouším to klopotně louskat německy, tady jsem vážně trochu podcenil situaci, ale obávám se, že teď už je pozdě... Ty první tři kapitoly ve mně vyvolaly velkou touhu číst dál, těšit se z tvého vyprávění, z velmi košatého, senzitivního a kyprého a jaksi poživačného jazyka, kterému ani překlad do češtiny neubral nic z jeho bohatství. Skutečně jsi evidentně vypravěč robustního, rabelaisovského typu, takový ten poživačný hedonik, z čehož mají pak užitek i čtenáři. Navíc mi připadá, že ta perspektiva, byť zdánlivě příznačná, je v české próze pořád originální, i když je za ním samozřejmě slyšet a cítit Bohumila Hrabala, ale to není genetická vada, právě naopak. Proto si myslím, že bys měl v překladu dále pokračovat, velmi bych se divil, kdybys tady okamžitě nenašel vydavatele, já to hned několika navrhnu. Tahle knížka musí vyjít také co nejdříve česky. Zaslouží si to. I ti Češi, což je dvojsmysl. |
Potom Jan Faktor četl ze svého německého románu a mezitím jsme vedli hovor. Například, jak je to komplikované, když má autor přeložit svou knihu do jazyka, který je vlastně jeho rodný. To je dilema kunderovské, neboť Kundera logicky tvrdí, že přeložit své francouzsky napsané knihy znamená de facto napsat je znova. A pokud by to měl dělat někdo cizí, pak je málo tak vděčných činností, neboť autor s tím nikdy nemůže být spokojen. To samé říkal Jan, jenž má v hlavě již knihu další. Po pár dnech mi poslal mail, ve které stálo tohle: "Můj nejlepší kamarád - tedy jeden z těch tří, z kterých jsem vymodeloval Skopku - tam ten večer byl, líbilo se mu to a rád by si román přečetl česky. Když jsem mu tu problematiku vyložil, nabídl, že by ten překlad z čistého egoismu zaplatil - nebo se na tom prostě podílel. Má softwarovou firmu a dost peněz. Zmínil se o sto až 150 tisících korunách. To není špatný, zdá se mi. A je to i jakési pokračování románu."
Tak to sem dávám, kdyby to náhodou někdo četl, uměl německy a měl pár měsíců času.
No, ještě něco ze společenského života. Třeba tohle: v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici podepisoval svůj druhý díl Deníčků, což jsou myslím výhradně články - především Poslední slova - z LN, Jan Rejžek. Šel jsem právě kolem, tak jsem tam vlezl, postavil se ke stolku a řekl: "Dobrý den pane Juste, mohl byste se mi podepsat do památníčku." Rejžek zvedl překvapeně hlavu a pak řekl jen: to jsou vtipy...
Dobrý den, pane Juste
Pak se s ním jeho příznivci chtěli fotografovat.
Vyšel jsem ven a tam postával Ladislav Horáček, to je ten muž v kulichu, a režisér Josef Císařovský. Horáček je, jak známo zakladatel a majitel nakladatelství Paseka a myslím, že mu to knihkupectví i patří, když ho koupil po smrti známého knihkupce Bohumila Fišera. Já znám Láďu dlouhá léta, vlastně jsem byl u toho, když svou Paseku, o níž asi právem tvrdí, že je prvním polistopadovým soukromým nakladatelstvím, na jaře 1990 zakládal, protože to zrovna odcházel z redakce Středočeského nakladatelství, kam já jsem jako čerstvý absolvent asi na půl roku nastoupil. To bude na jaře dvacet let.
A Láďa držel v ruce svůj vysokoškolský index, na němž ještě držela jeho historická fotografie z konce šedesátých let a ukazoval všem kolem zápis ze zkoušky dějin filozofie z roku 1969, kde bylo znám dobře, tedy trojka a podpis profesora Ivo Tretery. Jenomže ten zápis byl přeškrtnutý a nahrazený dalším zápisem, ovšem s datumem s rokem 2010, kdy mu profesor Tretera známku opravil na jedna "z důvodů dalšího samostudia"! Nedávno v Pasece vydali Treterův Nástin evropského myšlení, tak asi si to nakladatel vyžehlil. Ani nevím, jestli se to smí a jestli nebudou mít za toto zveřejnění průšvih.
A pak ještě sem dám fotografie z Mánesu, kam jsem přišel v pátek s úmyslem napsat tip do sobotních LN a za chvíli jsme tam potkal Petra Nikla, jenž je otcem duchovním i materiálním tohoto poetického velkokramářství. Ten tip tu sem dám ještě jednou, kdyby to někoho zajímalo.
Petr Nikl zezadu
| Zvenku to vypadá, jako když v Mánesu stěhují nebo se tam sjeli na sněm kramáři nebo se tam konají otevřené dílny psychiatrických pavilonů. Při bližším ohledání zjistíte, že různé harampádí a krámy všeho druhu jsou rozmístěné promyšleně a podle systému a že nejde o jen tak obyčejné předměty, nýbrž že to jsou "artefakty", byť hodně zvláštního druhu. Jejich smysl není jen v pouhém vystavení a vyložení na odiv, jak to běžně s uměleckými předměty bývá, nýbrž tkví v tom, že s nimi návštěvník má, ba přímo musí něco udělat. Nejspíše se jich nějak dotknout, pohnout s nimi, cvrnknout do nich, zaťukat na ně, je-li to roura, pak do ní nejlépe zatroubit. Jsou tam k tomu účelu třeba hudební nástroje ve tvaru znějící židle, zvukový objekt ovládaný zvony, které normálně lidé používají k čištění odpadu, dále melodickorytmický nástroj sestavený z kovových tyčí, zvukový objekt rozehrávaný házeným hrachem. 
Jiné předměty jsou určeny k tomu, že se mají různě přemisťovat a přerovnávat. K tomu se zvláště nabízejí hromádky různého, především plastického materiálu, jež spojuje společný název Krystalizace. Nejspíš se nedoporučuje vdechování drobných částí do dýchací soustavy a pořadatelé by pravděpodobně ani neměli radost, pokud by si návštěvníci odnášeli předměty ve větším množství domů po kapsách. Malá krádež by snad tolerována býti mohla. Spíše než o výstavě lze v případě akce PLAY mluvit o dílně, nebo jak se říká: o workshopu. Přímo se totiž počítá s tím, že se síň a spodní patro promění ve velké hřiště či dětský pokoj, do nějž excentrický rodič natahal svému excentrickému dítěti excentrické hračky. |
Zajímavé bylo, že snovému Petru Niklovi stále zvonil mobilní telefon, takže i můj pokus ho vyfotografovat, na němž ochotně spolupracoval, byl neustále rušen vyzváněním nikterak poetickým. Tak je to tu zachyceno v časovém sledu.
