On pochází z Kyjova, ale tam neměli ještě porodnici a právě v té době se začínalo rodit v nich. A jeho rodiče byli vzdělaní a pokrokoví, tak s ním odjeli do Brna. Nyní se tam tedy vrátil a my se v sobotu vydali za ním.
První, co nám ukázal byla pamětní deska na domě, v němž obývá útulnou garsonku. Na onom místě v Kunzově ulici v Černých polích stála v polovině 19. století Ochranovna zanedbané mládeže českého a moravského původu, což tedy na Zdeňka sedí. Jednalo se útulek, v němž byli chováni "chlapci zanedbaní, sociálně defektní, ba i debilní", k čemuž všemu se Zdeněk hrdě hlásil. Denní režim sestával z prospěšných činností jako mytí, nošení vody z Ponávky, výuky náboženství, tělesných trestů, tělesné výchovy, provozování hudby, zpěvu a recitování vlasteneckých a poučných říkanek. Přes zjevnou pokrokovost zařízení byla samohana trestána rákoskou. Strava byla sytá, ve čtvrtek a v neděli i masitá. O svátcích pečeně. Takový program a řád jsme Zdeňkovi chválili a možná i záviděli. On říkal, že si nemá na co stěžovat a že o něj pečuje jeho dcera, která mu právě v čase, kdy jsme za ním přijeli, přinesla oběd, takže jsme museli rychle schovat láhev fernetu, kterou jsme Zdeňkovi přivezli.
Fotografie pochází až z času našeho odjezdu, kdy už na Brno a Černá pole padla tma. Chovanci ústavu se na ní tváří vážně, vědomi si závažnosti chvíle. Zdeněk Vašíček je ten muž úplně vpravo.
Cesta do Brna vede po dálnici, jež se v sobotu ztrácela po pár metrech v mlze. Naštěstí nás vezl náš běloruský kamarád Vladislav Jandjuk, kterému lze zcela důvěřovat. Je to ostatně člen běloruské exilové vlády, takže cosi jako budoucí ministr, kterého bych si přál i Čechách. Je vzdělaný, inteligentní, vtipný, mužný a nekuřák. S Lukašenkem má vztahy velmi konfliktní. Povoláním je programátor, takže hned cosi spravil Zdeňkovi na jeho počítači. Obdivovali jsme jeho naváděcí palubní přístroj, který nám začátku cesty řekl ženským hlasem robota: Jeďte po silnici 203 kilometrů rovně. Tak jsme jeli.
Výpravy se účastnil kolega z LN Zbyněk Petráček, kverulant Ludva Bednář a galerista Pavel Vašíček, bratr Zdeňka. Zbyněk měl za úkol sledovat meteorologické změny a okolní krajinu. Na tu však nebylo skrz mlhu vidět, soustředil se proto na palubní teploměr a hlásil každou, byť nepatrnou změnu vnější temperatury. Tím se trochu podobal jistému prezidentovi, který rovněž obsedantně sleduje během svých cest teploměry a má radost z toho, že na různých místech světa je jiné počasí. To jsme si mohli ověřit i v Brně, kde k našemu překvapení bylo několik minut dokonce jasno a příjemně.
Toho jsme využili k procházce po Černých polích čili Blekfíldu, což je návrší zvedající se nad parkem Lužánky. Byla to kdysi zcela jistě lepší, ba noblesní čtvrť, jak je ještě dnes patrno z honosných fasád, balkonů, cimbuří, reliéfů a basreliéfů a jiných ozdobných ornamentů, z nich by se brněnský rodák Adolf Loos zbláznil a nás napadlo, zda to nebyla právě vzpomínka na tyto cukrárenské činžáky, jež Loosa vedla k pamfletu proti fasádám Ornament und Verbrechen čili Ozdoba a zločin. Odhadovali jsme, že tu bydlelo však především měšťanstvo původu nečeského, které mělo k takovým zločinům značné sklony. V Ottově slovníku naučném se o Brně dočteme toto: Téměř všecky velkozávody průmyslové a obchodní jsou v rukou Němců a Židů: také mezi majiteli domů jsou v rozhodné většině... Učitelstvo na obci závislé se též ponejvíce hlásí za Němce. Jen mezi duchovenstvem má český živel převahu."
Češi, kteří nyní tyto domy obývají, si ve věci, která tak vadila Loosovi, počínají lépe, což je znát třeba na stavu zahrádek před domy, které slouží jako různá skladiště a odkladiště a na nichž vesele a pokojně se daří pýru, bodláčí a jiným okrasným květinám. Ale potlačil jsem notorický a protivný sklon kárat a stále se nad něčím ofrňovat a raději zavedl přátele k nejslovutnějšímu brněnskému baráku, k vile Tugendhat, jež se nalézá nedaleko od Zdeňkova pasťáku. Ovšem mohli jsme tuto přeceňovanou a nenápaditou krabici postavenou německým architektem a salonním komunistou Miesem van der Rohe pro židovské, německy mluvící plutokraty obdivovat jen symbolicky, neboť byla celá zahalena lešením, obtočena hadrovinou a obklopena stavebními boudami. Jak známo vila se rekonstruuje, snad konečně důkladně, i když i v této souvislosti bylo napsáno několik znepokojivých článků o jakýchsi s tím spojeným čachrech. Přátelé se tedy postavili k ohradě a já je vyfotil. V zahradě pod nimi jak známo rozpustil v červnu 1992 Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem Československo. Mohla by tam být nějaká upomínka třeba ve stylu fekálně-análních soch Davida Černého nebo třeba aspoň valaška zaťatá do lípy nebo tak nějak.
Pak jsme zasedli v nedaleké restauraci Pod kaštany ke stolu. Zdi sálu jinak prostého byly vyzdobeny desítkami, ba stovkami zarámovanými fotografiemi starého Brna. Až na výjimky byly označeny německými popisy, což naše vlastenecká srdce poněkud rmoutilo. Avšak činiti jsme s tím nic nemohli, neboť před sto lety žilo v Brně 68 702 obyvatel hlásících se k německé národnosti a jen 38 365 obyvatel hlásící k národnosti české, tedy asi i moravské. Teprve po vzniku republiky se začíná poměr vyrovnávat a jak známo konec Němců v Brně přijde s jarem 1945, ostatně za okolností dosti divokých. Připomenout je nutné však osud Brňanů židovského původu, kterých bylo před válkou asi k pěti tisícům, psal jsem o nich a o krásném brněnském židovském hřbitově na tomto místě před pár měsíci.
Mezi pohlednicemi byla i tato, jež zobrazovala ulici, kterou jsem právě před chvíli šli. Na pohlednici jsme zjistili, že se jmenovala Beischlägergasse, což Zbyněk navrhnul přeložit jako Tleskačova ulice, já bych řekl spíš Mlátičkova. Nyní se jmenuje Antonína Slavíka, což byl muž, jenž si pojmenování zasloužil. Byl to předválečný ředitel brněnského Radiojournalu, inženýr spojař a zapálený radista. Za okupace dal své schopnosti do služeb odboje, což zaplatil životem. Působil v organizaci Obrana národa, zařčen byl již v prosinci 1939, prošel Kounicovými kolejemi, Špilberkem, nacisté ho zabili (nepíšu popravili) u sebe v Berlíně v Plötzensee v říjnu 1942.
Zajímavá byla také statná a lepá kelnerka, kterou jsem zachytil ve správné chvíli se Zdeňkem, jenž si právě objednává malého ferneta. Zdeněk Vašíček nás pak s filozofickým klidem seznámil se svou nemocí. Jejím zajímavým projevem byl jakýsi zvláštní zvuk, který vydával jeho žaludek. Připomínalo to poněkud mrumlání, které vydávají jeleni v říji. Na stará kolena se stanu ještě nimrodem, říkal Zdeněk. My jsme mu navrhli, aby se zúčastnil soutěže myslivců v napodobování vysoké zvěře. Zdeněk souhlasil a všichni jsme smáli. Co jiného se s tím taky dalo dělat? Jak nám řekl, na pesimismus je už pozdě.
Zbyla nám chvíle na rychlou prohlídku města, kterou jsem vedl já jako nejobeznámělejší Pražák čili Švéd. Šli jsme ulicí kpt. Jaroše, která se za první republiky jmenovala Legionářská a za okupace Alejní čili Aleegasse, což vše lze zjistit v internetové Encyklopedii dějin Brna, kterou tu doporučuju. Mě zaujala výzdoba ulice, která zároveň slouží jako nástraha pro opilce v noci a pro slepce v jakoukoli denní hodinu. To je však takový standard našich měst. Když už se o ty hnusné květináče nikdo nestará, tak by nemusely aspoň překážet, že ano.
Přes Koliště, dříve také Stalinovy sady, a dále Rašínovou ulicí, která se kdysi jmenoval Todtengasse čili Umrlčí ulička, jsme za chvíli došli na náměstí Svobody čili Svoboďák. Tam jsme hned nasměrovali kroky k největší brněnské atrakci současnosti, k onomu lesknoucímu se menhiru, jenž je složen z pomalu se otáčejících dílů, z jejich konfigurace lze prý složitým matematickým výpočtem určit čas, což se však zatím nikomu nepovedlo. Dokonce i Zbyněk Petráček, jenž je matematicky vzdělán, nad tím kroutil hlavou a vraštil čelo. Ještě více nás pak zaujal historicko-alegorický obsah této pozoruhodnosti. Totiž, pokud to nevíte, tak tato věc je ztvárněním významné chvíle v dějinách Brna, totiž jeho úspěšné vzdorování před obléhajícími Švédy v roce 1645. Jde totiž o to, že dle legendy obléhali Švédi Brno už 112 dní a již je to přestávalo bavit. Tak si prý řekli, že pokud je Brňané nepustí do města zítra do dvanácti hodin, tak se na to vykašlou a odtáhnou zpátky do Skandinávie. Nějakým zvláštním způsobem se to v Brně dozvěděli (nebo že by ti Švédi byli tak naivní, ba přímo blbí a řekli jim to sami?) a lstivě nechali zvonit poledne už v jedenáct hodin. To je zde jaksi znázorněno tím, že v jedenáct se ty gramodesky vyrovnají a vnitřkem proletí kulička, což je zase jiná historka. Totiž ta, že oblehatel Brna, švédský maršál Lennart Torstenson byl údajně nesmrtelný a zabít ho mohla jen speciálně odlitá stříbrná kule. Tak takové "vychytávky" tam ti Brňané mají.
Tím vším jsme byli zaujati a nejvíce z nás asi Zbyněk, jenž nad tím začal po svém způsobu hloubat. Požádal jsem ho,a by mi své vývody sepsal písemně, což Zbyněk učinil a já je sem s radostí vložím..
1) Moravané se odtahují od maršála Torstensona, neboť vojska jím vedená ohrožovala Moravu, obkličovala a dobývala její města. To je pochopitelné.
2)Moravané si cení Komenského, neboť je to jeden z jejich ve světě nejslavnějších rodáků. To je též pochopitelné.
3) Jenže týž Komenský nakreslil první mapu Moravy, ale nakreslil ji v exilu ve Švédsku. Jinými slovy, nakreslil ji pro švédské stratégy, aby věděli, jak se v dobývaném území orientovat. Pro Komenského to nebyli agresoři, ale protestanti, kteří mohli zvrátit nepříznivé vyznění Bílé hory.
4) Z toho plyne, že je obtížné zároveň odsuzovat Torstensona a vyzdvihovat Komenského, protože tito dva lidé pracovali pro stejnou věc.
5) Celá ta úvaha je samozřejmě trochu demagogická, neboť Komenský zřejmě netušil, že "spravedlivá válka" protestantů proti agresorům Katolické ligy se zvrhne ve víceméně loupeživé tažení ve stylu padni komu padni.
O něco později mi přišel další mail s doplňujícími informacemi:
Podíval jsem se na Wikipedii a je to trochu jinak. V jádru vše souhlasí, Komenský tu mapu kreslil s ideou, že ji mohou použít protestanti pro svou orientaci na Moravě, ale kreslil ji ještě v době, kdy se ukrýval před vítěznými katolíky v Čechách či na Moravě (když se ukrýval u Žerotínů, byla mu k dispozici jejich ohromná knihovna, takže měl z čeho čerpat). Do exilu odešel až 1628, zatímco jeho mapa vyšla tiskem už v roce 1624 v Holansku. Ve Švédsku se Komenský ocitl až v roce 1642, tedy patnáct let po dokončení mapy. Ale na jádru myšlenky (tedy že mapa Moravy Moravana Komenského nahrála švédskému nájezdu na Moravu) se tím nic nemění.
Schválně, co by na to asi řekli Brňané, kdyby se dozvěděli, jak hluboce se jimi zabýváme.
A ani to ještě není všechno. Když jsme stanuli pod břichem jiné brněnské atrakce, zavěšeného krokodýla, Zbyněk prohlásil, že to není nilský krokodýl, nýbrž americký aligátor. Když jsem se zeptal, jak to pozná, řekl, že aligátor má žlutou hubu. To všechny zarazilo a během zpáteční cesty o tom každý po svém přemýšlel.
