Po deseti letech snažení mi poprvé jedna ze zemí bývalého Sovětského svazu, která je spojena pupeční šňůrou s Moskvou, vydala vízum. Jedu do Běloruska na prezidentské volby a nemusím se plížit přes křoviska či brodit pohraniční říční toky v převlečení za zaběhlého běloruského domorodce. Moje prokletí "non grata", které mi udělili v roce 2001 Rusové, je alespoň částečně prolomeno. Nepátrám po tom, zda mi vstup na bývalé sovětské území dovolili v Moskvě, nebo se tak rozhodli odvážně a samostatně v Minsku, každopádně když ne pro svět, pro mne to je velká změna.
Začala jsem před dvěma měsíci oťukáváním ambasády. Nahrála mi skutečnost, že v České republice se zase po čase objevil plnohodnotný velvyslanec Běloruska. Před tím jsme svůj kritický postoj k téhle, jak se říká, "poslední totalitě v Evropě" demonstrovali tím, že jsme v Praze velvyslance prostě neměli. První předsudek jsem překonala snadno.
V očekávání nadutého morouse jsem potkala ambasadora Vasilije Markoviče milého, vzdělaného, přívětivého a otevřeného. Definitivně zasadil ránu mým předsudkům o Bělorusku jako o zemi s tupými a zabedněnými politiky slušnou češtinou a snahou si tuhle poměrně marginální řeč zdokonalit. Pravda, působil v Praze už od roku 2006 ve fuknci charge d´affaires. Ale znám sovětské, potažmo ruské diplomaty, kteří v zemích s méně než 50 milióny obyvateli hovoří zásadně a jen rusky, a místní obyvatelstvo považují za drzé, když odpovídá v rodné řeči.
Boření dalších předsudků mám ještě před sebou. Například je možné, že obávaná cesta autem dopadne nakonec dobře, že běloruské silnice doznaly za posledních 10 let změn k lepšímu, a já do Minska do neděle, kdy se má volit hlava státu, dojedu. Přesvědčení, že volby budou zfalšované a že v nich vyhraje stávající prezident Alexandr Lukašenko podvodem, nebo že do ulic vyjdou tisíce lidí a milicionáři je zmlátí hlava nehlava, ve mně zatím dříme, ale vyslyším Valentina z tiskového oddělení velvyslanectví, který mi před odjezdem napsal SMS: "Těším se na pravdivé a objektivní zprávy".
I běloruští kamarádi už mne varovali před chybou, kterou bych ovlivněna svým jedenáctiletým pobytem v Rusku mohla učinit hned na hranicích. Nebudu-li mít v pořádku všechny dokumenty, bude-li mi chybět v lékárničce sada prezervativů (minimálně tři nařizuje předpis běloruského ministerstva zdravotnictví), či najdou-li mi nějaký ten litřík rumu navíc, rozhodně se nesnažit celníky uplatit. Mohl by mne za to stihnout až pětiletý trest odnětí svobody v běloruských věznicích. A pak bych měla příležitost zbořit jeden ze svých skalních předsudků – o sovětských celách plných švábů.
