Od médií je to "jedna z největších absurdit posledních let".
S tím je třeba souhlasit i navzdory Klausovi, který svou tehdejší tajnosnubností na tu absurdní domněnku založil. I kvůli němu se mezi svátky uchytily divoké představy o tom, jak se na Hradě porcoval vliv ve státě.
Věcně vzato šlo tehdy o hlavu šéfa policie; vyjednavači přitom ve chvíli, kdy se mělo jít před novináře, už věděli, že šéf policie vzápětí odstoupí, takže vlastně nebude co zásadního utajovat – kromě atmosféry schůzky. Takzvaná vládní krize totiž už dávno přerostla v prestižní souboj mezi Věcmi veřejnými a premiérem Nečasem. Premiér prohrál, k čemuž svou troškou přispěl i prezident, který ho nejdřív hecoval, aby ho potom na Hradě pomohl zatlačit do kouta. To skutečně není nic k chlubení.
Vládě s většinou 118 hlasů a vůlí vládnout ovšem prezident nijak zvlášť pomáhat ani škodit stejně nemůže.
 |
Ta absurdita je proto společným dílem Klause, který se rád inscenuje, a Klausových kritiků, kteří démonizují jeho činy a přitom přeceňují jeho sílu.
