Jestli uměl garantovat kšefty se státním majetkem tak výhodně a spolehlivě (se Švýcary se ovšem nepočítalo, ti jsou vis maior), lze pochopit, proč ho kritické množství vlivných lidí po kritickou dobu chtělo mít u moci. Ne že by byl na všechno sám a ne že by bez něj bylo všechno jinak.
Naopak, privatizace Mostecké uhelné za její vlastní peníze je pro ekonomy spíš učebnicovým jevem. Ale spousta lidí při ní musela aktivně porušovat zákony, tak jak už tehdy formálně platily, a spousta politiků musela kašlat na zájem státu, tak jak byl už tehdy veřejně deklarován (při ztrátě vládní majority v MUS stejně jako některých jiných firmách hráli roli sociálnědemokratičtí lokální politici, jejichž radnice držely akcie).
Zbytek ve firmě pak manažeři schovávající se za Appian dostali za 650 milionů; nedávno nový majitel Pavel Tykač dokoupil půlku firmy, která je dnes objektivně v horším postavení, za deset miliard korun. Tehdejší ministři tvrdí, že nic nešlo udělat jinak. Jaký dobře placený mezinárodní poradce pokryl svým renomé cenu, za jejíž dosažení pak putovaly ze Švýcarska provize?
Naučili jsme se s tím smiřovat, reputace aktérů jsou vesměs nepoškozené (byť se nám Gross posmívá přerušením členství v ČSSD), a zároveň nepochopitelné. Práce švýcarských vyšetřovatelů vnáší světlo do toho, jak mohl dospět Viktor Koláček k nahlédnutí buddhismu, Stanislav Gross k apartmánům na Floridě a Pavel Musela k pádu z posedu.
Ale jen v takříkajíc poetické rovině. Změní se něco v rovině trestněprávní a politické?