Tlustí a líní kapři penzijní
Reforma vyhovuje velkým fondům a investičním hráčům. Na tom není nic špatného - pro takhle velikou operaci vláda potřebuje podporu byznysu. Jenže hrozí, že za jistých podmínek bude vítězem reformy jen byznys - a to by už bylo zatraceně špatně.
Napřed k těm dobrým zprávám. Za prvé: povinné vyvedení peněz pro generaci 40- žádným vyvedením není. Bude-li zřízen státní fond s plnou garancí, zůstanou peníze stále "uvnitř" - jen se trochu narovná současný nepoměr (ať vyděláváte, kolik vyděláváte, dostanete všichni zhruba stejně, cca 10 tisíc). Lidé, kteří půjdou do penze za třicet let, už nebudou dostávat všichni stejně. Právě díky oněm třem (posléze pěti) procentům, která se jim budou zhodnocovat na osobním účtu. Podstatou změny tedy v tuto chvíli není "spoření u soukromníků", ale "snížení nekonečné solidarity".
Změna by nastala, kdyby lidé hromadně převáděli účty do privátních fondů. Zkušenosti ze světa nejsou jednoznačné - třeba ve Švédsku zajistil státní fond klientům mnohem vyšší zhodnocení než většina privátních fondů.
Za druhé: Pokud by Věci veřejné vyměnily svůj mezigenerační fond za zvýhodnění rodičů a pěstounů (nejspíše budou platit nižší sociální pojistné), dobře by udělaly. Samozřejmě nejde o populistické zvýhodňování rodin, ale respektování faktu, že ti, kdo vychovávají děti, zajišťují budoucí penze všem. Ostatně snížení diskriminace rodičů měly v různých fázích ve svých programech všechny pravicové strany, od lidovců přes ODS až po topku.
Za třetí: jednotná sazba DPH je dobrý způsob, jak zalepit "transformační náklady". Eurohujeři mohou jásat: EU kdysi kdesi deklarovala, že sbližování sazeb je strategický cíl společenství.
Radují se i ekonomové: daň z přidané hodnoty je méně škodlivá než daně z příjmu. Je ale nutno připomenout: kdybychom lépe hospodařili, žádné daně jsme zvyšovat nemuseli. Už v první půli devadesátých let tehdejší vlády navrhovaly zřídit zvláštní účet, na nějž půjdou peníze z privatizace a z něhož by se právě "transformační náklady" zaplatily. Nestalo se, všechny zisky z privatizace jsme projedli. (Plánovaný rezervní fond zřídila až Topolánkova vláda, ale zatím je na něm jen dvacet miliard.) Očekávané zdražení jídla, léků a knížek tak není daní za důchodovou reformu, ale spíše za nenažranost minulých dvou dekád.
Poplatky, které sežerou úspory
Navzdory všeobecně sdíleným předsudkům nejsou penzijní společnosti vítězi proto, že spoření má být pro lidi pod čtyřicet povinné. Existence státního fondu, v němž může zůstat klidně většina klientů, naopak fondům (a jím blízkým stranám) pije krev. Ďábelské detaily jsou ukryté jinde.
Zcela klíčovým parametrem budou procenta, která si fond bude moci ponechat na své fungování; stejně tak poplatky, které bude za správu účtů požadovat. Kdyby si fondy - jak se tiše předpokládá - braly v součtu dvě procenta ročně, vypaří se za léta spoření skoro dvě pětiny odvedených peněz. To je dobrý byznys pro fondy - ale vůbec není jisté, zda i pro klienty. Bude zhodnocení o tolik vyšší, abychom nad náklady mávli rukou?
Druhé velké riziko: koalice zatím plánuje druhý pilíř tak, že by nové fondy vyplácely jen anuitu, tedy doživotní rentu. To je zdánlivě nejlepší (anuita coby významný příspěvek ke státnímu důchodu), ale ve skutečnosti to vůbec není ke klientům vstřícné: nemohou se svým balíkem peněz hledat optimální pojišťovnu, nemohou si koupit zdravotní pojištění třeba v jiné zemi. Podle klasické pojišťovácké poučky: peníze nepatří klientům do ruky.
Z druhého pilíře se tak stává doslova byznys století: máte zajištěný přísun klientů (systém je povinný, jen musíte přetáhnout kavky od státu) a téměř žádné zvláštní povinnosti -snad jen nutnost držet tři druhy investičních strategií. Jaký bude v tu chvíli rozdíl mezi penzijními a konzervativními podílovými fondy? Pouze v míře dozoru ČNB?
Zbytečné a nepochopitelné je i plánované "vyhnití" třetího pilíře - tedy současného penzijního připojištění. Nečasova reforma odvrací kolaps, zmenšuje nespravedlnost a nabízí i jisté zhodnocení, ale systém potřebuje dostat soukromé peníze dovnitř. Tedy nejen abychom spořili jinak, ale abychom spořili více. Třetí pilíř, tedy již existující fondy, potřebují podporu, nikoli uzamčení, o němž se dnes v kuloárech mluví.
Blbec nakonec
Současná generace musí platit penze jak svým rodičům, tak částečně spořit na svůj vlastní budoucí důchod. Tento výpadek si vyžádal obrovské příjmy navíc - sjednocení daně z přidané hodnoty je proto "dočasný transformační náklad". Hádanka pro naivky: Až za pětadvacet let tato dočasnost pomine, shodí politici daně zpátky na dnešní úroveň?