Vezměme si konkrétní příklad ze současné doby. Maďaři, kteří nynější půlrok předsedají Evropské unii, pořádají v květnu summit, na kterém by měli být i zástupci zemí takzvaného Východního partnerství – Běloruska, Ukrajiny, Moldavska, Gruzie, Arménie a Ázerbajdžánu. Budapešť se ale již nechala slyšet, že "posledního diktátora Evropy" Alexandra Lukašenka nepozve, dokud nepropustí všechny politické vězně.
ČTĚTE DÁLE: |
Dalo by se říct: Dobrý plán, jenže! To samé už tu bylo před zahajovacím summitem Východního partnerství v květnu roku 2009. Sáhodlouze se řešilo, jestli dát Lukašenkovi šanci a přizvat ho vůbec do tohoto projektu (a potažmo i na summit do Prahy). Na jednu stranu si to nezasloužil, na tu druhou ale tady hlavně šlo o obyčejné Bělorusy, kterým by měla být dopřána evropská budoucnost. Takže se udělal ústupek s jednoduchou logikou – takto budeme moci vyvíjet na běloruského prezidenta větší nátlak, než kdybychom ho do Východního partnerství nepozvali a on se ještě více přimknul k Rusku. (ještě poznámka – Lukašenko nakonec do Prahy stejně nepřijel, pozval jen svého vicepremiéra).Uplynuly necelé dva roky a Evropská unie stojí před tou samou otázkou: Jak se chovat k Bělorusku? Již teď v pondělí by měli ministři zahraničí EU rozhodovat o potrestání běloruských představitelů, policistů i soudců za krvavý zásah, následné zatýkání a uvěznění demonstrantů 19. prosince loňského roku. Nejspíš jim zakážou cestovat do zemí sedmadvacítky. A určitě budou mluvit i o Východním partnerství. Ozývají se totiž i hlasy, že by mělo být Bělorusko z tohoto projektu vyškrtnuto. Takovýto scénář by ale místním lidem vůbec nepomohl...
Navíc když už jsme u toho – například situace v Ázerbajdžánu se od té v Bělorusku zas tolik neliší. Jen místní vůdce Ilcham Alijev má oproti Lukašenkovi jednu výhodu – v jeho zemi jsou rozsáhlé zásoby ropy, takže se o přátele a spojence na Západě bát nemusí. Alijev si podobně jako Lukašenko nechal v referendu odhlasovat, že může na svou funkci kandidovat věčně. A podle volební komise to tehdy v roce 2009 schválilo 92 procent hlasujících. Přitom porušování lidských práv, falšování voleb, zavírání politických vězňů, novinářů – to se děje v této zemi stejně jako v Bělorusku...takže neměl by být pak vyškrtnuta i Ázerbajdžán?
O zvláštním (ne)vztahu k zemím bývalého Sovětského svazu a jejich často podivným vůdcům vypovídá i následující historka. V pondělí se v Bruselu ocitl další autoritativní vůdce, uzbecký prezident Islam Karimov. Ví se o něm, jak tvrdě potlačuje opozici, zavedl cenzuru v médiích, jeho političtí odpůrci jsou zatýkání a vězněni. Měl stát i za masakrem 1500 civilistů, který protestovali v květnu roku 2005 ve městě Andižan. Postříleli je vojáci a policisté. A právě tento muž přijel na návštěvu unijní metropole. I tamní představitelé si nejspíš uvědomili, že zvát ho není zas tak košér a jak by asi vypadali v očích veřejnosti, že ano. Vznikla z toho tak paradoxní situace. Všichni odmítli, že by to byli právě oni, kdo ho pozval. Na oficiální stránce uzbeckého prezidenta sice stálo: Prezident Islam Karimov odjel do Bruselu na pozvání předsedy Evropské komise. Jenže mluvčí Komise to odmítl: "Nevím, jestli ho pozvala Belgie nebo NATO. Mohu jen říci, že José Barroso ho nezval." Reakce NATO? "My jsme to nebyli, kdo ho zval do Bruselu." A Belgie? "Jeho cesta není na bilaterální úrovni. Navštíví jen EU a NATO."
Tak. A teď se v tom vyznejte...Nepřijde vám to směšné? Buď ho tedy nezvat, nebo se za jeho pozvání postavit! A vykroutit se pak z toho s tím, že jste ho chtěli mimo jiné pokárat kvůli nedodržování lidských práv v jeho zemi...
