Alternativou totiž není květinová revoluce, v níž pravda a láska vítězí nad autoritářstvím a korupcí. Alternativou může být spíše revoluce po vzoru Íránu před 32 lety. I tam za potlesku Západu svrhli autoritativního šáha, jenže pak do Teheránu dorazil z francouzského exilu ajatolláh Chomejní. Divný brach, říkali si tehdy na Západě. Uběhlo 32 let a týž Západ se marně snaží zabránit Islámské republice Írán ve vývoji jaderné bomby.
Sledujte vývoj v Egyptě on-line |
Tleskali bychom dnes Chomejnímu?
Přesný vývoj v Egyptě se neodvažuje odhadovat nikdo. Jsme-li po týdnu nepokojů o něco chytřejší, pak jen v jedné věci: květinové revoluce se skutečně mohou šířit i v arabském světě, ale tleskat jim už předem je pošetilé. Alespoň dokud nezjistíme, zda přinášejí více plusů než minusů. Americká média si to uvědomují více než evropská a pokládají otázku: Komentáře z roku 1979 vítající svržení íránského šáha dnes považujeme za historický omyl. Nepovažovali bychom po letech za podobný omyl vítání Mubarakova odchodu?
Je to stále týž spor mezi nedemokratickou stabilitou a demokratickou reformou. To druhé vyvolává potlesk, ale po čase se může vymknout a naopak vzbuzovat nostalgii po tom prvním. Egypt ovšem staví svět před specifičtější otázku: může se ve velké arabské zemi prosadit pluralitní demokracie, aniž by přivedla k podílu na moci islamisty?
Jistě, heslo pluralitní demokracie mladí rebelové v Káhiře nevykřikují. Jejich prioritou není demokracie jako taková, natožpak pluralitní. Jim jde o "přízemní věci", jako je obživa, zaměstnání, schopnost zabezpečit rodinu. Jenže když rebelie propukne v zemi, které už šedesát let - po celou dobu její plné samostatnosti -vládnou pouze silní muži, autokrati, míří ta nálada k pluralitě tak nějak samozřejmě. A tady se otevírá dilema pro armádu. Buď se dá do služeb vlády (tak jako několikrát v Turecku), nebo do služeb revoluce (tak jako v Íránu). Problém je, že právě v zemích silných mužů s nimi stojí a padají vlády, k nimž by vojáci měli být loajální.
Tradice vlády silných mužů je tu možná silnější než tradice náboženská či bývalé koloniální správy. A pozor, silný muž je sice národní ikona, ale nemusí to být brutální diktátor. Mají různé zabarvení. Silný muž Tuniska Bin Alí položil základy liberální ekonomiky, což Tunisko vyneslo na 32. místo na světovém žebříčku konkurenceschopnosti (čtyři místa před Česko). Silný muž Saddám Husajn proměnil Irák v hrozbu pro vlastní Kurdy a šíity i pro celý region: zahájil válku s Íránem a obsadil Kuvajt. Silný muž Pahlaví udělal z Íránu spojence Západu a dodával mu palivo i v době arabského ropného embarga. A k těmto silným mužům patří i všichni prezidenti Egypta.
Samovládce mírotvorcem
Egypt žije pod silnými muži už skoro šedesát let. Silný muž Gamál Násir svrhl krále a zemi přeorientoval od Západu k Sovětskému svazu (znárodnil Suezský průplav). Silný muž Anvar Sadat vykázal sovětské poradce, vrátil se k Americe, pak sice vojensky přepadl jejího spojence Izrael, ale už brzy s ním - jako vůbec první arabská země - uzavřel mírovou dohodu. Stal se mírovým nobelistou, ale též páriou arabského světa a za čtyři roky i terčem atentátu, ale předtím prosadil z pozice silného muže něco, co by v pluralitní demokracii neprošlo. Toto vše zdědil a třicet let udržoval i silný muž Husní Mubarak.
Lze říci, že 99 procent Egypťanů jinou vládu než autokracii nepoznalo. Jenže to banální sdělení má i svou druhou stranu mince. Egypťané nepoznali ani politickou opozici proti silným mužům. Pokud ji poznali, tak nanejvýš jako Muslimské bratrstvo, kterému je v lepším případě odpírána účast ve volbách, v horším případě jsou jeho členové zavíráni či popravováni. A to je problém té druhé strany mince. Je-li Muslimské bratrstvo známo jen jako pronásledovaná parta, navíc parta vystupující proti korupci a nepotismu, chtě nechtě získává nimbus jediné možné alternativy k vládě silných mužů.
Vystupovat jako obhájce prezidenta Mubaraka či možné vlády armády znamená potlačit v sobě všechny liberální hodnoty. Ale tleskat paušálně revoluci proti němu znamená potlačit pud sebezáchovy. V tom je ten problém.
Americká média pokládají otázku: Komentáře z roku 1979 vítající svržení íránského šáha dnes považujeme za historický omyl. Nepovažovali bychom po letech za podobný omyl vítání Mubarakova odchodu?
