PEŇÁS: Čechové etc. na Řípu aneb Jiří drakobijce

Tak se mi ty kousky notoricky známé Seifertovy básničky honily hlavou, když jsem s přáteli lezl na ojíněnou nízkou horu, podobnou pěknému ňadru, které je ale vlastně sopouchem, tedy něco jako komínem vyzdviženým vulkanickou činností před nějakými třiceti miliony lety z České křídové tabule. Šli jsme na Říp.

Výprava na zimní Říp se odehrála za mrazivého počasí a pod modrým nebem. Tradičně jsme se přemisťovali kultivovaně a ekologicky veřejnou dopravou. Ekonomický znalec Jan Macháček se před pár dny vrátil z Bogoty, kde byl na konferenci o pěstování a využití koky (to je legrace, byla to seriózní ekonomická konference) a tak nám ve vlaku ukazoval suvenýr, který si odtamtud přivezl. Byl to malý pestrobarevný bogotský autobus. Každý si ho mohl na chvíli půjčit.

Jáchym Topol to nemohl jen tak nechat být a vytáhnul klíčenku v podobě krucifixu, na kterém však byla ukřižovaná k našemu překvapení žena! Myslel jsem, že je to mučednice prastará sv. Starosta, jež raději než by vešla v lůžko manželské s pohanem, nechala si narůst plnovous, za což byla ukřižována. Ale Jáchym tvrdil, že je to sám Kristus či spíše Krista, tedy ženský Ježíš, a že to pod rukou a tajně koupil od feministické sekty jejich vyznavačů, kteří se přes řádění inkvizice udrželi na samém kraji světa, u mysu Finis terre, kam došel při své pouti do Santiaga de Compostela (ve skutečnosti ho tam odvezli na čtení nejspíš letadlem).

Honza sice měl malý autobus, ale jízdenku, tu si koupit zapomněl. Paní průvodčí ho musela důrazně poučit o jeho povinnostech. (Ve skutečnosti jsem ji neměl já, protože jsem dobíhal na poslední chvíli a již to nestačil. Zbyněk Petráček se mě, když jsem se vydýchal, zeptal, jestli jsem někdy nestihnul letadlo. Řekl jsem, že nikoli. Tak v tom případě nechápu, řekl on, proč máš problém stihnout vlak. Prostě si to zařídíš tak, abys to stihnul (tento vyšší způsob uvažování Zbyňka zcela charakterizuje. Já na to neměl co říct.) Paní průvodčí nás poučila, že v případě, že nenahlásíte nevlastnictví jízdenky, zaplatíte pokutu tisíc korun. Když to nahlásíte, zaplatíte čtyřicet korun navíc. To jsem uznal za rozumné a udělal.

Po přestupu ve Vraňanech jsme vystoupili ve Ctiněvsi, což už je pod Řípem. Někde v katastru této obce má být podle pověsti pohřben sám Praotec Čech. Tak to aspoň napsal Václav Hájek z Libočan ve své pábitelské kronice a tímto hrobem se také oné vsi dostalo cti – takže se tak jmenuje. Hájek také věděl, že Čech přišel se svým stádem na Říp roku 664 a řadu dalších podrobností. Hrob měl být údajně na místě, kam při západu slunce dopadá stín věže tohoto kostelíka (sv. Matouše), což je dost bizarní představa, že by tomu mohl někdo věřit, když je až barokní – ta věž, kostelík je starší. No a opravdu tam vlastenecký kněz Václav Krolmus nalezl kdysi jakýsi mlat, což bylo se slávou vydáváno za důkaz, že Čech tady někde leží. Bohužel se zjistilo, že mlat je starý asi tři tisíce let a to úplně nesedělo, což museli uznat i romantikové.

Hospoda měla zcela vesnický a jaksi bytostně český ráz. Jmenuje se samozřejmě U praotce Čecha. Nejspíše patří obci. V předsálí stála řada ponurých automatů a teskně tam páchly záchody.

Jinak však ujde. Otevírá ve dvanáct, na stěnách visí letité mytologické výjevy a paroží. Pan hospodský tu byl stejný jako před jedenácti lety, kdy jsme v mírně obměněné sestavě obec navštívili. Tehdy jsme šli však na Říp z druhé, roudnické strany. Já jsem si hospodského trochu pamatoval. Zbylí účastníci nikoli.

Ke kávě jsme dostali cukr, zabalený v sáčku, na němž byly inzerovány přístoje k hubení létajícího hmyzu. Takovým cukrem si člověk svou kávu vždy hned rád osladí. Opět jsme si potvrdili, že ne v Curychu, ale v Čechách ma dadaismus svůj domov.

Dříve, než jsme vyšli, zopakovali jsme si nutné věci z české mytologie. Před námi byl totiž výstup na kopec, jenž je naší Sinají i Olympem, posvátným kopcem zakladatelským a sídlem bohů, sakrálním středem země. Na něj by každý Čech měl vstupovat jaksi rituálně očištěn a věci znalý. Tak jsme provedli několik úkonů a pak si zopakovali onu pasáž z Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, kterou já tu opíšu, byť ji každý přeci zná:

"Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli – neznámo s kolika lidmi – hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zem položil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k družině: Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené. To jest ona, to je ta země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokrát sliboval, země nikomu poddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou tu hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože vám nebude nikdo škoditi. Ale když takový, tak krásný kraj a tak velký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tuto zemi".

Co vykřikli oni mužové a ženy? Jak pojmenovali tento kraj? Bohémie!, vykřikl vzdělaný zástup latinsky, neboť věděl, že tuto zemi přebírá po jistých Bojích, kteří odtáhli za lepším do Bavorska. No nic...

Pokud nám dech vystačil, mluvili jsme o záhadách šerého dávnověku. Docela jsme se shodli na tom, že jsme rádi, že onen houf přišel sem a rozložil se v této kotlině, jejíž kus lze z kopce přehlédnout. Šel s námi se svou dcerkou Annou náš přítel Vladislav Jandjuk, jenž je rodem z Běloruska a tedy de facto potenciální či zapomenutý Čech, neboť se má zhruba za to, že ty hordy se hnuly odkudsi z tamějších bažin a močálů. Takže by se dalo říci, že jsme vycestovalí a posléze s různými jinými etniky smíchaní Bělorusové, zatímco Bělorusové, kteří tam zůstali, jsou originálními Čechy. Tuto interpretaci si však doporučuji příliš nešířit, neboť by to mohlo hnát vodu na mlýn Lukašenkovi a jeho zdejším příznivcům (našli by se takoví) a třeba by s námi chtěli nějakou unii nebo něco na ten způsob.

Tak o tom píše legenda tzv. Kristiána neboli Kříšťana, jež motá hlavy generacím historiků. Popis běloruských poměrů je dosti výstižný, i když zcela intuitivní:

Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města a potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok..."

Tady je právě ta záhada, jak to že "Kristian", který spis nejspíš sepsal koncem 10. století (většina autorit se to domnívá, já to teď nebudu komplikovat) nic neví a nepíše o Čechovi, Řípu, Libuši etc. Inu, nejspíš proto, že o nich nic nevěděl, protože ani nemohl, neboť neexistovali, což zhruba tušíme. Poprvé tu pěknou historku s praotcem a Řípem čteme až v Kosmovi, kterého jsem při výstupu nazval prvním českým intelektuálem, načež mě Zbyněk opravil, že prvním bude sv. Vojtěch, načež já řekl, že prvním intelektuálem bude Libuše, kterou si Kosmas možná také vymyslel, stejně jako onoho Čecha, pro kterého existuje předobraz v Bibli – Mojžíš, ale ještě spíš v mýtech, v nichž figurují tak zvaní eponymové, tedy ti, po kterých jsou pojmenovány národy. To není naše specialita: Hellén, Achaios, Latinus, Teoton... Maďar, Rusák, Romulus, jenž dal jméno hne dvěma, Římanům i Romům. Pravděpobně si Kosma zcela nevymyslel příchod na Říp, ten musel existovat v nějaké "lidové" formě, ovšem nikoli ve smyslu snad nějaké ucelené báje a či jiné snad přímo literární formy, ale jako něco, co se prostě předává, co se prostě ví. Navíc, ti Slovani, když byli z těch nížin, tak museli na každý kopec hledět jaksi s větší úctou a asi tam taky měli nutkání vylézt. Jako my.

Shodnout jsme se zcela nemohli na to, zda je lepší, je-li Říp zalesněný, či nikoli. Ještě na obraze Julia Mařáka, který namaloval začátkem 80. let 19. století, je to kopec pěkně romanticky holý a vyčnívajícími skalami rozdrásaný. Krátce po té bylo rozhodnuto, že se sluší ho mít zarostlý, snad z puritánských důvodů, aby to prso tak nečnělo a nedráždilo. Tím však uzmuli, možná i úmyslně, Řípu mnohé kouzlo, neboť právě lysé hory jsou v lidové tradici vnímány jako výjimečné, kouzelné, ideální pro slety čarodějnic. Lysá hora, to je vždycky trochu děs. Nebo svátost. A "svatý", to je pohanské slovo. Znamená silný.

Ludva Bednář se zvídavě zeptal na etymologii, čili odkud to jméno Říp pochází. Já mu odpověděl, že od staroindického slova Ripuš, což je buď Rypák nebo Řepa, na čemž se vědci nemohou shodnout. Ludvovi takové proslomyslné vysvětlení stačilo, pro ostatní tu uvádím na pravou míru, že základ pochází ze starogermánského slova "rip", což je cosi, co ční, prostě hora. A že skutečnost, že Slované převzali jméno po původním obyvatelstvu (to s tou neobydlenou zemí byla Kosmova licence), svědčí o významu, kterou hora měla, což je jasné, to se stačí podívat. Zajímavé je, že později říkali Řípu čeští Němci, usazení hned kousek za Roudnicí, podle kostela sv. Jiří Georgsberg čili Jiřího kopec, což v tom slově jaksi zůstalo. Svým způsobem ho můžu považovat za svůj kopec. (Ji)ŘíP(eňás)...

Stoupali jsme jižním svahem, který je strmější než severní od Krabčic, kudy vede zásobovací cesta. Bylo jiskřivě krásně, avšak zmrzlý, ve vzduchu se tetelící opar nedovoloval, aby výhled z pražské vyhlídky splňoval, co cedule podmínečně slibovala: pohled na pražské dominanty, prý sv. Vít, Petřín a Žižkovskou věž. Vše jsme si mohli jen představovat.

Vzpomněli jsem si však na výjev zachycený Viktorem Stoilovem v dubnu před jedenácti lety, na němž je zachycen náš kamarád Petr Placák, jak z toho samého místa žehná krajině svým způsobem. Tuto scénu pak mistrovsky zakreslil Pavel Reisenauer, sám účastník tehdejší expedice, a Petr ji použil jako ilustraci své dobrodružně-cestopisné knihy Cesty za dobrodružstvím, kterou jste jistě všichni četli. Já jsem tu fotografii před časem dostal od Viktora Stoilova, který se probírá archívem, s jejho svolením ji sem vrznu.

Mírně schváceni jsme konečně vystoupili na vrchol. Přátelé si okamžitě museli jít sednout do restauračního zařízení, které bylo plné výletníků, neboť vyjít si v sobotu za pěkného počasí na Říp nenapadlo kupodivu jenom nás. Před jedenácti lety jsme tady posedávali na železných lavičkách, každý měl ještě kus života před sebou. To teď ostatně taky.

Snažil jsem se nepropadnout sentimentu a nebo jinému pohnutí a šel se projít k rotundě, která stojí kousek opodál, na nejvyšším místě kopce. Nechal ji tu postavit již v 10. století nejspíš Boleslav II. Pobožný a zasvětil ji svatému Jiří, tedy světci-drakobijci, symbolizujícímu vítězství křesťanství nad pohanstvím. Určena mu byla tedy právě kultická místa, místa poskvrněná pohanstvím, místa, kam chodili žreci se klanět svým bůžkům, "dědkům" vyřezávaným, chvojím obkládaným a medem, někdy i krví pomazávaným. Byl to výjimečný kostel, protože kolem něj nestálo nikdy žádné hradisko, nebyla tu ani žádná fara. Stál poměrně nepřístupný a používaný jen při slavnostních příležitostech, hlavně při pouti 24. dubna. Hlavní jeho důvod byl symbolický: bylo to mystické stvrzení triumfu nad pohanstvím, glejt nad zemí čerstvě pravému Bohu věnovanou. Tak ho nejspíš viděl a znal i Kosmas, který neváhal sem přivézt onoho "starostu", kterého ovšem nazýval latinsky Bohemus, tedy nikoli Čech, tak možná říkali doma s Božetěchou, jeho ženou dobrou. A právě rok poté, co Kosmas zemřel, tedy v roce 1126, následuje druhé mystické zasvěcení Řípu, v němž tentokrát vedle symboliky křesťanské dostane místo symbolika státní, zemská a dynastická. Po vítězství nad císařem Lotharem III. v bitvě u Chlumce (v Krušných horách) v únoru 1126 tu Soběslav I. dává znovu rotundu vybudovat, znovu vysvětit a vedle sv. Jiří ji zasvěcuje sv. Vojtěchovi, druhému zemskému patronovi. Tehdy mají oba, Jiří i Vojtěch, svátek v jeden den, 24. dubna, právě když je Arkturus ze souhvězdí Pastýře na obloze nejseverněji, už se toho dne nemůžu dočkat... (Koho by to zajímalo více, doporučuju mu moje oblíbené knihy: Vladimír Karbusický: Nejstarší pověsti české a Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů. Jsou to knihy v mnoha závěrech protikladné, což snad nevadí.)

Nyní by mé líčení mělo pokračovat slezením kopce, dojitím do blízkých Krabčic, v nichž kdysi sloužil evangelickému lidu Jan Karafiát a snad tady napsal svůj existenciální horor, Broučky. To by se mi docela hodilo do pointy, jenom ji vymyslet. A také bych mohl vylíčit docela spletitou cestu zpět do Prahy. Ve světle světových, ba i některých domácích událostí mi to však připadá poněkud pošetilé a sebežerné. Přesto si myslím, že i právě z těchto výletů na blízké kopce je nakonec utkána síť našich životů, které se třeba právě na Řípu podivuhodně propojují s tím, v čem je zakořeněn i náš život jako národa; pokud tomu tedy ještě někdo věří. Já, nemyslete si, při všech výhradách, ano. Nakonec člověku nic jiného nezbyde.

A teď ještě tu báseň, kterou jsem tak těžko dával na začátku dohromady.