Přijela jsem jednou do vesnice Childochtaron, tak hodinu jízdy od afghánské metropole Kábulu, a povýšenecky jsem vynadala asi šedesátileté Rošan Gull, že neumí všívat rukávy. S vědomím, že těm ženám pomáhám, na rozdíl od nich umím číst a psát a řídit auto a vybírat peníze z bankomatu, jsem si dovolila zvýšit hlas na osobu starší a váženější.
Byla to taková místní afghánská matróna, s prsy povadlými až na břicho a výrazem ne zrovna bystrým. Ale porodila dvanáct dětí, z nichž osm přežilo, a to byla především její zásluha. Navíc uměla vyšívat tak, jako nikdo, koho jsem během svého života potkala. Z jejích šál voněl orient, i když byly maličko ušmudlané.
Blůzičky měly otvor pro hlavu tak malý, že jím neproklouzla ani figurka od člověče nezlob se. Rukávy našila kolmo k živůtku, tak, jakoby žena měla chodit pouze s rozpaženýma rukama. Štvala mne její urputnost, zjevná snaha mne těmi rukávy naštvat, provokovat ve mně onu povýšenost člověka, který si kupuje dokonale ušitou konfekci.
Vždycky, když jsem se někde na bitevním poli ocitla po boku reportérů z americké rozhlasové stanice "Svoboda", která má hlídat dodržování lidských práv v Rusku a dalších jedenadvaceti zemích, do kterých v osmadvaceti jazycích vysílá, zdálo se mi, že jim o něco méně jde o honoráře než o věc. I přes slušné finanční zajištění v nich zůstává vědomí jakéhosi poslání.
Nikdy mne nenapadlo, že majitelé amerických pasů pracujících v tomhle médiu se sídlem v ČR to mají s šířením svobody a spravedlnosti o hodně snazší, než jejich kolegové s pasy bývalých sovětských republik.
Vykopnout Američana je mnohem složitější, než vykopnout Arménku. Příslušníky těch "divokých" národů je možné propustit bez udání důvodu, kompenzace a vysvětlení. Annu Karapetjan vyhodili. Nevím, zda byla dobrým či špatným reportérem, ale každopádně je to vytrvalá bojovnice za svá vlastní práva. Postavila se nadřazenosti civilizace, která sice pomáhá slabším, chudším a zaostalejším, ale vždy si také o nich myslí, že jsou to krapet primitivové.
A vyhrála. Alespoň před soudem pro Prahu 1., který po nekonečných tahanicích uznal, že ani Armény nelze z práce vyhazovat jen tak. Další vyhozená, Chorvatka Sněžanka Pelivan, obvinila Českou republiku z tolerování národnostní diskriminace. Na území našeho státu se prostě dějí nepravosti. A protože se nedějí nám, nikoho to moc nezajímá.
Americké zákony se rozhodnutím Kongresu nevztahují na prašivé cizince, kteří pracují v amerických firmách po celém světě. Něco mi to připomíná. Kontrakty, které jsme uzavírali s afghánskými spolupracovníky, připomínaly smlouvy s otroky. Negramotnému řidičovi jsme předložili papír v češtině, a i ta práva, které měl zaručena, jsme nedodržovali.
Stejně jako rozhlasová stanice Svoboda i my jsme v Afghánistánu byli misí charitativní. Namísto šíření svobody jsme sice jen rozdávali jídlo a učili ženy číst a psát, ale to je vlastně fuk. Naše společná nadřazenost má jeden, euroatlantický základ. Američan i Čech si prostě myslí, že takový Afghánec je stokrát blbější, stokrát méně užitečný, stokrát nevzdělanější a stokrát nahraditelnější, než příslušník naší rasy. Ani si pak nestačíme všimnout, že to někdy bývá i naopak.
Rošan Gull tu bitvu nade mnou vyhrála a už nikdy jsem ani necekla, když mi s úsměvem dost draho prodávala blůzičky s luxusní výšivkou, leč nenositelné.
