Psychologové v souvislosti s Billem Clintonem používali termín "kompartmentalizace" – prezident dokázal jednou půlkou mozku plodně vyjednávat s republikány o prosazování své reformní agendy a druhou půlkou mozku plánovat hašení svých nekonečných skandálů – jak sabotovat to či ono vyšetřování, koho ze svých nepřátel jak očernit či vydírat. Ty dvě půlky mozku spolu nějak dokázaly koexistovat a nerušit se při práci.
Naše vládní koalice se potýká s podobným prostředím. Chvíli úspěšně vytváří dojem, že její ministr má ve sporu s lékaři plnou podporu a že v usilovných diskusích dospívá ke shodě na podobě důchodové reformy. A za chvíli, když už si myslíme, že vláda opravdu pracuje, to někdo z těch navzájem se podporujících a dělně diskutujících partnerů nevydrží a prohlásí o druhém, že lže a krade.
Nejnověji premiér, bohužel trochu pozdě, jak už je jeho zvykem, obvinil ministra financí z ovlivňování vyšetřování kauzy ProMoPro. Ale pokud toto považoval za nutné, měl reagovat již 3. února, když Kalousek prohlásil, že jeho kolega Vondra kolem sebe plive, a obvinil ho z odpovědnosti za stamilionové ztráty. Tehdy měl premiér okamžitě prohlásit, že ministr financí zřejmě nechce nadále působit ve vládě.
ČTĚTE TAKÉ: |
Jed se v koaličních sporech dávkuje tak, aby se publikum, které se sotva stačilo ukolébat, zas probudilo. Tak ovšem vláda jen živí pocit nejistoty, provokuje neloajalitu a přibližuje svůj konec.
