Myslíte si, že si po čase někdo vzpomene na "libyjský" summit Evropské unie? Těžko, víc než rétoriku od něj nikdo nečekal. (Herman van Rompuy: "Řekneme libyjským úřadům jasně, že užívání síly proti občanům musí skončit.") Zato si dost lidí vzpomene na postoj Francie.
Ve zkratce: Ve středu baronka Ashtonová jménem EU odmítá uznat Národní radu, orgán libyjských rebelů. Ve čtvrtek ji uznává Francie ústy čerstvého ministra zahraničí Alaina Juppého. A v pátek za tento krok - a za zřízení bezletové zóny - Paříž lobbuje na evropském summitu.
To je dobrý zásek do dějin aktivismu: nejprve uznat rebely, a pak za tento krok lobbovat u spojenců. Kam se na to hrabe Německo, kterému před dvaceti lety právě Francie předhazovala, že slibem uznání Chorvatska uspíšilo balkánskou válku.
Čtěte více |
Tohle je úplně jiná káva než spory o uznání Kosova. Ty probíhaly deset let po konci tamní války, když už vládl jakýsi status quo, kdežto o mocenském statusu Libye nemá nikdo ani páru. Proč tedy Francie rozjíždí svůj aktivismus?
Na mysl se vkrádá podezření. Dělá to proto, že předem tuší, že žádné vojenské angažmá ani uznání ze strany Evropy nepřijde a samotná Francie tím tedy nic neriskuje. A až budou Arabové právem vyčítat Evropě nezájem a pasivitu, Francie zůstane v jejich očích jediná, jejíž postoj se tehdy vymykal.
Když v srpnu 2008 Gruzie čelila ruské ofenzivě, Francie byla proti angažmá Západu i restrikcím vůči Moskvě a hrozila, že pozastaví východní partnerství EU. Ale když jde o středomořské partnerství, o to, jak se dobře zapsat u Arabů, vystupuje Francie aktivisticky. Už víte, proč drhne společná evropská politika?
