Byla neděle ráno, konec března. Sasko se jevilo jako země, kde všechno funguje, ale bez lidí. Zanechali to tady v docela dobrém stavu - a odjeli někam pryč. Nebo vymřeli. Nejspíš se jim ale v neděli ráno nechtělo vylézat z postelí. To bude nejpravděpodobnější vysvětlení. Země je to podobně ateizovaná jako Čechy, před tím luteránská, kostely jsou spíš takové klubovny nebo koncertní sály, kam si člověk zajde na besídku. Aspoň si to tak představuju.
Do vlaku jsem nasedl ráno asi o půl deváté v Drážďanech a za dvacet minut jsem byl na konečné, v městečku Tharandt. Nikdy před tím jsem o něm neslyšel, jel jsem tam jen kvůli tomu, že leží na cestě mým směrem a nic dál kolem půl deváté ráno nejelo. Ten směr byl jihovýchodní. Mým úmyslem totiž bylo dopravit se německou cestou z Drážďan do Kraslic, což je krušnohorské město na české straně, několikrát jsem o něm tady už psal. Jede se podél pásu Krušných hor čili Erzgebirge, které na saské straně klesají velmi pozvolna, až se úplně vytratí a splynou s rovinou. To se děje právě tak na linii Drážďany – Freiberg – Chemnitz – Zwickau, jež za města pohorská mít nelze, nicméně cosi krušnohorského v nich je, třeba o Vánocích takové ty vyřezávané stromečky se svíčkami, jejichž plamínek roztáčí malé zvonečky, tak to je velmi sasky-krušnohorské. Teď ovšem bylo jaro.
Městečko Tharandt spalo sevřené s soutěsce, kterou protékala říčka Wilde Weisseritz, která pramení u nás u Moldavy, takže je asi dva kilometry potokem českým a jmenuje se Divoká Bystřice. V srpnu 2002 to tu celé zatopila, jak jsme viděl na naučných cedulích. Tam jsem si také přečetl, že tady sídlí vysoká škola lesnická s tradicí sahající do roku 1811, čemuž odpovídaly lesy okolo.
Výstavní hostinec Deutsches Haus připomínal své druhy na české straně, neboť byl opuštěný a mírně ruinózní, byť lešení mu dávalo nějakou naději. Od osudu podobných hostinců v Böhmen se samozřejmě lišil také tím, že se dál jmenoval Deutsches Haus, jak se před válkou obyčejně jmenovaly takové hospody i u nás v Sudetech. Po válce se přejmenovaly nejčastěji na Slovanský dům, což odpovídalo obsahu, nikoli formě.
V mnoha městech v Sasku stojí tyto poštovní milníky, takové autobusové zastávky z 18. století. Jsou na nich údaje, jak je to daleko do různých měst, třeba do Carlsbadu je to 28 hodin a do Berlína 43. To se přece jen zkrátilo. Ani nevím, jestli stály tyto pěkné ukazatele také na u nás a co se s nimi asi stalo.
Za kostelem je hrad. Tedy zřícenina hradu, pár obvodových zdí a rozvaliny. Vylezl jsem tam a díval se na městečko s vrchu. Hledal jsem místo, jak ho nejlépe vyfotit. V tu chvíli můj fotoaparát začal blikat, že mu dochází baterky. Vzápětí jsem se zděsil, neboť mi bylo jasné, že nabíječku jsem nechal v hotelu v Drážďanech, když jsem se ráno chystal fotoaparát nabít, což jsem pak bůhvíproč neudělal. Nevěděl jsem, co mě vyděsilo více. Zda evidentní projev plíživé demence či počínající senility, nebo skutečnost, že nebudu moci svou cestu v klidu dokumentovat. Chvíli jsem uvažoval o tom, že se vrátím do Drážďan, jenže to bych ztratil aspoň tři hodiny. Rozhodl jsem se pokračovat v cestě, doma mám ostatně nabíječku náhradní. Věděl jsem, že šťáva ve fotoaparátu vydrží ještě tak pár hodin, možná dvacet třicet záběrů. Vzpomněl jsem si na časy, ostatně ne tak vzdálené, kdy jsem měl fotoaparát s kinofilmem a to mi šestatřicet záběrů bohatě na den vystačilo. Bude mi muset stačit i dnes. Přesto stín padl na mé putování.
Ruinu hradu jsem tedy už nevyfotil. Na ceduli jsem si však přečetl, že je byl hrad zajímavý i jaksi pro nás, neboť to byl zřejmě oblíbený nebo osudový hrad dcery našeho krále Jiřího z Poděbrad Sidonie von Böhmen čili Zdeňky nebo jak tady píšou Zedeny. Byla v roce 1464 provdána za míšeňského markraběte Albrechta Statečného a po jeho smrti v roce 1500 se sem na tento hrad přestěhovala a zde zřejmě i jako saská vévodkyně o deset let později zemřela, pohřbena je v míšeňském dómu. Ten Jiřího zeť Albrecht byl z rodu Wettinů, což byl panovnický rod, který tu vládl od poloviny 12. století de facto až do roku 1918, kdy vzniká Freistaat čili svobodný stát Sasko ovšem že jako součást německé Říše. Zmatek poněkud vyvolává skutečnost, že v Německu je to samé Sasko – kromě tohoto Saska bez přídomku (hlavní město Drážďany) je Sasko-Anhaltsko (Magdeburg) a na severu Dolní Sasko (Hannover), přičemž to Sasko, o němž tady píšu a které hraničí s námi, se tak jmenuje od roku 1423, kdy náš milý Zikmund liška ryšavá povýšil míšeňského markraběte na kurfiřta a dal mu v léno Sasko-Wittenbersko, takže pěkné jméno Míšeňsko se postupně vytratilo, stejně jako upadal význam Míšně, které zůstal hlavně ten porcelán.
Druhou mojí zastávkou bylo město Freiberg. V pracovní dny tu prý žije čtyřicet dva tisíc obyvatel, ale teď jsem jich potkal asi deset. Freiberg je město historické a významné bylo hlavně od 13. do 15. století, kdy patřilo k nejbohatším městům v naší části střední Evropy. Za to vděčilo stříbrné rudě a vyspělému hornictví. Byla tady mincovna, podle níž se ve 13. století razily drobné mince – brakteáty – také u nás, v království. Po objevení Ameriky a vydrancování indiánských pokladů Španěly to šlo s těžbou cenných kovů v Evropě cugrunt, ale Rudonosné hory, na jejichž severních úpatích Freiberg leží, nabízely pro kovkopy ještě dosti příležitostí a protože Němci jsou zvyklí na věci jít festovně a vědecky, založili tu v roce 1765 jako jednu z prvních v Evropě důlní akademii, která je stále v provozu, i když myslím, že už se toho v okolí Freibergu asi už moc netěží.
Město je hezky zachovalé, válkou nezničené, což je v Německu ve větších městech spíš výjimka. Tady jsem si přečetl, že za to vděčí starostovi, který byl sice členem NSDAP, ale měl tolik rozumu, že v květnu 1945 vyvěsil na kostele bílý prapor a domluvil se s oficíry Rudé armády, že město bude uznáno jako lazaretní a otevřené, čímž samozřejmě riskoval život, protože podle Hitlerova tzv. neronovského rozkazu se měla města bránit do posledního kamene. Panu starostovi to sice nebylo pak nic platné a zemřel dva roky na to v internačním táboře, ale město zůstalo stát. Předpokládám, že za NDR spíš tak pomalu chátralo, ale na natolik, aby úplně spadlo a nedalo se po převratu opravit. Taky jsem se dočetl, že se tu v listopadu 1969 konalo první veřejné vystoupení východoněmecké super-group Die Puhdys. To už stojí za pozornost, že ano?
Uprostřed čtvercového náměstí stojí těžkooděnec, který v jedné ruce drží listinu, druhou svírá jílec meče. Je to jistý Otto Míšeňský, který město ve 12. století založil, proto ta listina. Později se mu dostalo přídomku "bohatý", neboť právě založením tohoto "svobodného horního města" jeho rod - byli to ti Wettinové - velmi profitoval, což se pak projevilo třeba tím, že financovali několik křížových výprav proti husitům, což jim zase husité opláceli spanilými rabovacími jízdami do příhraničí. Tento Otto také udělil městská práva Lipsku a založil tam kostel sv. Mikuláše (Nikolauskirche), kde byl kapelníkem J. S. Bach, jenž je tam také pohřben. Všechno souvisí se vším.
Kousek nad náměstím je kostel sv. Petra, kde jsem si přečetl, že tu pro změnu byl varhaníkem Andreas Hammerschmidt, Bachův předchůdce co se týče německé protestantské chrámové hudby a tento Hammerschmidt se narodil v roce 1612 v Mostě (Brüx), který tehdy ještě stál. Po Obnoveném zřízení zemském se jeho otec s rodinou, stejně jako tisíce dalších protestantů, vystěhoval do Saska. Mladý Andreas dostal místo ve Freibergu, oženil se tady, získal domovské právo a tak dál. Pak se odstěhoval do Žitavy, kde zemřel roku 1675. Když jsem šel kolem toho kostela, právě začínala mše. Vlezl jsem tam decentně. Kostel byl plný tak z poloviny. Zvuk varhan, doplňovaným zpěvem několika ženských hlasů, byl krásný a jaksi melancholicky procítěný. Neměl jsem nejmenší tušení, kdo tu náboženskou skladbu zkomponoval. Představoval jsem si, že třeba Hammerschmidt z Mostu.
Na Dolním náměstí (Untermarkt) je Dóm Panny Marie, založený oním Ottou v roce 1180. Postavený je pak goticky ve 14. a 15. století a různě pak dostavovaný a přizdobovaný. Vnitřek je bohatě vybavený s několika unikáty, kvůli kterým by stálo za to tam vlézt: manýristická kazatelnice ve tvaru tulipánu a nádherný pozdněrománský portál Zlatá brána z období kolem roku 1230. Jenže do dómu byl vstup jen s průvodcem a jen každou hodinu a zrovna byla navíc odpolední pauza, takže bych tam musel čekat hodinu a půl a já se bál, že mi zatím dojdou baterky v tom fotoaparátu, tak jsem si koupil jen pohlednici s tím portálem a šel dál. Pohlednici teď nemůžu najít, takže ji nemohu ani oskenovat, jak jsem měl v úmyslu.
Pak jsem ještě došel k rozlehlému městskému zámku, který se jmenuje Freudenstein a byl to od 16. století rezidenční zámek saských kurfiřtů. Tou rohovou věží mi připomínal zámek šlikovský v Sokolově, který je samozřejmě menší, ale vůbec bych se nedivil, kdyby byl postavený podle tohoto vzoru. Ostatně Falkenau bylo také hornické město, jako ostatně skoro každé z obou stran Krušných hor. Zámek, který zčásti vypadá špejchar, je v minulých letech opravený a je v něm hornické muzeum Terra mineralis, které z venku vypadalo velmi moderně a lákavě, ale já si ho odepřel, protože jsem pospíchal jinam.
Abych to tedy shrnul, město Freiberg stojí za seznámení. Z Čech se tam jede přes Teplice nebo Chomutov, což je poučné, neboť mezi českou stranou a saskou existuje rozdíl, který ani nemá cenu komentovat. Ty bordely, prostitutky, trpasličí tržiště a takové věci, které okamžitě zmizí na německé straně, by se daly vykládat jako jungovský stín té spořádané saské společnosti, která si svou temnotu, pudovost a touhu po ukojení jakési doma neuplatnitelné, protože netolerovatelné touhy po ošklivosti a nízkosti chodí odbývat na druhou, naši stranu, kde se jí k tomu nabízejí hody. Vždy si říkám, na čí straně je větší odpovědnost? Na zákazníkově, nebo poskytovatele služeb? Čili, kdo je větší prase? Bez ohledu na to, jaká je odpověď, zahanben jsem jako Čech já osobně. A vždy si říkám, co už jiného může býti více oním podělaným "národním zájmem", než aby se příslušník národa nemusel při každé konfrontaci s cizinou tak hluboce stydět za stav své země, jejíž hanba začíná hned na prvních metrech. (Tuto pasáž sem umísťuji skrytě, schválně jestli si toho někdo všimne.)
V neděli kolem poledne se na ulici Freibergu začali objevovat také první lidé, ale já už musel pokračovat v cestě. Přede mnou byla Saská Kamenice čili Chemnitz, jež starší ročníky znaly jako Karl-Marx-Stadt.
Vlakem to byla z Freibergu necelá hodina a já držel ustaraně svůj neznatelně chřadnoucí fotoaparát v dlaních doufaje, že jejich teplem v něm uchovám trochu sil. Toužil jsem si totiž v Chemnitz vyfotografovat onu obrovskou Marxovu hlavu, která je nejspíš největší turistickou atrakcí tohohle města, které mělo na rozdíl od Freibergu tu smůlu, že bylo z osmdesáti procent zničeno anglickými bombardéry, neboť šlo o významné město průmyslové, říkalo se mu také saský Manchester, takže se v něm asi šily uniformy, a dobře se do něj nejspíš z výšky trefovalo.
K tomu Marxovi přišlo však tohle město jako slepec k houslím. Marx tady nikdy nebyl, žádný reálný vztah k nějakému saskému zapadákovu tenhle typický Zápaďák z Trevíru neměl, maximálně tu mohl tak projet, když jel do Karlových Varů do lázní. Ale to nevím. Původně se po Marxovi mělo jmenovat nově postavené město v Lužici, které se jmenuje Eisenhüttenstadt čili Město železných pecí, jenomže právě v březnu 1953, pár dní před tím, než se to mělo k sedmdesátému výročí Marxovy smrti (14. března 1883) uskutečnit, natáhl bačkory Stalin a protože východoněmečtí komunisti nehodlali lézti Rusům do prdele o nic méně než komunisté třeba u nás, rychle tu díru pojmenovali Stalinstadt. Takže Marx byl zase volný. A tak se sasští soudruzi z Kamenice chopili iniciativy a požádali, zda by jméno "největšího syna německého lidů" mohlo nést jejich rozbořené město. Samozřejmě, že si od toho slibovali, že z toho něco kápne. Což se asi stalo.
Vystoupil jsem na nádraží, které se překopávalo. Vyšel jsem před něj a první, co jsem uviděl bylo prostranství a několikaproudovou silnici lemovanou domy, které mi připomněly ilustrace v učebnicích němčiny pro začátečníky, lekce der Aufbau – výstavba: In der DDR wird viel gebaut. Die Häuser sind schön und modern. Die Leute gehen in die Kaufhalle. Jenže byla neděle a obchoďáky byly zavřené a Katarina Wittová, která měla ta dokonalá stehna, se už dávno odstěhovala. Vzpomněl jsem si také na to, jak jsem co by pionýr snad každé jaro vášnivě prožíval Závod míru, který si bez dojezdu etapy do Karl-Marx-Stadtu nebylo možné představit. Byl jsem slavjanofil, takže jsem jsem fandil cyklistům z Polska, Sovětského svazu a našim samozřejmě. Němcům ani náhodou. Většinou vyhrávali ale Němci.
Byl jsem připravený na město, které se mi nebude líbit, ale vlastně jsem byl příjemně překvapený. Ze starého města, které bylo před válkou výstavné, zbylo pár solitérů, renesanční radnice a nová radnice v těžce secesním stylu, gotický kostel. Na náměstí končil bleší trh a stánkaři prodávali durynské párky v housce. Našel jsem hernu s internetem a poslal jsem do redakce sloupek, který jsem napsal po cestě. Uklidněn a tím durynským párkem zasycen, zašel jsem si pak do městského muzea (Kunstsammlungen Chemnitz), které by neměl vynechat nikdo, kdo má rád takové věci jako německý romantismus (nemůže tam chybět Caspar David Friedrich) a německý expresionismus, jehož silná odnož je právě saská, vždyť skupina Die Brücke vznikla v Drážďanech a jeden z největších malířů klasické moderny, Karl Schmidt-Rottluf (1884 - 1976) se narodil tady, ve čtvrti Rottluf, po které si vzal přídomek, aby se poznal. Vážně vřele doporučuju. Je to kousek za hranicemi.
Ještě předtím jsem však našel onu obrovskou Marxovu lebku, kterou jsem již mnohokrát viděl na různých fotografiích, ale přece jen takhle na živo je to lepší. Můj fotoaparát byl stále v provozu a já mohl tuto prý největší lidskou hlavu na světě vyfotografovat ze všech stran. Stojí tam na soklu od roku 1971, kdy byl s velkou slávou odhalen (představuju si tu plachtu a jak asi s ní musel Honecker při odhalení trhnout...)
Dílo nese evidentně znaky byzantského modloslužebnictví a jakési orientální morbidity: useklá černá hlava démonického starce zachmuřeně hledí do dáli. Kdo viděl dosti příšernou sci-fi Johna Boormana Zardoz, vzpomene si na obrovskou létající hlavu, ze které vyleze Sean Connery v šortkách a s chlupatou hrudí. Tady nikdo nevylezl. Jen přišel nějaký skejťák a projel se po soklu jak po rampě.
Autorem ovšem není Němec, nýbrž ruský či spíše sovětský sochař (dá-li se tomu říkat socha) Lev Kerbel (zemřel 2003), tvůrce monumentálních komunistických soch podobného stylu; shodou okolností jsem viděl loni v létě u města Seelöw jeho obrovského sovětského vojáka, jenž drtí nohou německý tank, takže jsem takový trochu jeho fanda. Ještě několikrát jsem si Karla vyfotil a šel jsem si po svých. Měl jsem před sebou ještě Zwickau. Ale tam jsem přijel za tmy. A můj fotoaparát byl mrtvou schránkou.