Všechny zahraniční stránky ten den, a bohužel i dny následující, plnil Bárta s Kočí. Uplynulý týden jsem se s Ruskem, Afghánistánem a dalšími oblastmi divokého východu v konkurenci s českou kotlinou vůbec neprosadila.
Nemám o čem psát. To, co se děje u nás, nepřekonám ani masovými hroby v Čečensku či vraždami ruských novinářů na objednávku.
Za celý týden nebyla na postsovětském prostranství jediná kauza, která by se byť jen mohla rovnat štěnicím v ložnicích či rekvalifikačnímu plánu, který si klad přeškolit fízly na politiky.. Ježíši, nebo naopak?
Jako zahraničář se v tom domácím hemžení (naštěstí) moc nevyznám a asi poprvé za mou bezmála dvacetiletou kariéru tak trochu svým vnitrokolegům závidím krvelačnost dramatu. Takhle se nechoval ani Jelcin pod vlivem , takhle nelhal ani někdejší ministr obrany Pavel Gračov, který matkám vojáků zahynulých v Čečensku tvrdil, že se v poslední křeči smáli a salutovali mu na pozdrav (na modrajících rtech střídavě slovo máma a ministr Gračov).
Následující den 12 obětí exploze v minském metru zase nepřekonalo Johna s jeho donašeči a intimní vztahy Kočí s Tluchořem. Dostala jsem pár řádků na podřadné straně. Měla jsem skoro hlavu v dlaních – tohle se mi stalo od prosince 1994, kdy začala ruská invaze do Čečenska, poprvé.
Nemám čím šokovat. Ruští tajní agenti, kteří jsou schopni v dalekém Londýně otrávit odpadlíka od KGB radioaktivní látkou, se jeví jako málo vynalézaví ve srovnání s našimi českými Honzíky Bondovic.
Čtěte více |
Nemají na nás ani Afghánci – jejich proslulá zákeřnost bledne vedle metod naší koalice. No a čečenští horalové se svou krevní mstou nám prý nenávistné vztahy skoro závidí.
Ve čtvrtek jsem s obavami otevřela první stránky ruského tisku. Užuž jsem viděla palcové titulky nad ostudnými články o našich poměrech. "To si Rusové smlsnou," napadlo mne. A měla jsem vztek.
Oni, s tak obrovskou hroudou másla na hlavě, se nám teď budou pošklebovat. Nebylo tam o nás nic. Kolem poledne mi zavolal kolega z Moskvy. Novinář. O žádné naší aféře nevěděl. Nechápala jsem to.
Zato se ptal na chilské pero. Že prý píše o té roztomilé sbírce Čechů pro prezidenta Klause – též Rusové mají chuť se zapojit a nějakou tu "ručku" poslat. Bártu ani Kočí nezná. "Až je někdo zastřelí, tak o nich něco napíšu," vysvětlil tak v několika slovech podstatu ruské politické kultury. Má něco do sebe.
Čtěte více |
Ta kultura. Neboť díky likvidačním akcím politiků alespoň ubývá. Nakonec zůstanou ti nejschopnější všeho a vzhledem k nedostatku jiné činnosti – popraveni jsou již všichni soupeři – začnou konečně vládnout.
Poprvé od roku 1992, kdy jsem nastoupila v Rusku jako zpravodaj LN pro bývalý SSSR, mám pocit, že ta jejich autokracie nasáklá despotismem stalinského typu k něčemu je. Že by se i u nás možná uživilo spíš něco, jako monarchie, snad ani ne konstituční.
Takový Putin Novák se svým železným řádem a tvrdou rukou má své půvaby. Jenže s tímhle budou v Čechách problémy. Rusy jsme tu už jednou měli a k žádnému velkému pořádku to nevedlo. Tak když to vládnutí nemůžeme zvládnout sami, co takhle vrátit se k formě německého protektorátu.
