Kupuje si dva jogurty, tři čtyři rohlíky, nějaké to laciné kuřivo. Pár peněz tiskne v dlani, jako by čekala, že jí je někdo vyškubne. Působí na mě vždy netečně, jako by trochu poplašeně a ne vždy duchem přítomně. S nákupem se pak pomalu šourá ulicí, těžce kulhá na jednu nohu, zastaví se na chvíli, opře se o něco, asi nabírá síly a pak pajdá dál. Mizela někde v ulici Na Březince. Chudá paní z okolí.
Nevypadala jako žena bez domova, zdálo se mi, že na sobě nemá takový ten šedý povlak beznadějné zanedbanosti, jež provází ty ploužící se postavy, kterých, zdá se mi, stále přibývá a dolní Smíchov, Anděl a okolí, je jejich vlastí. Tato paní byla oblečena sice chudě, ale čistě, nikdy se mi nezdála opilá, na drogy působila příliš usedle a jaksi ustaraně. Nikdy jsem s ní dosud nemluvil.
Poslední týden se něco stalo. Přestěhovala se do autobusové zastávky. Pár dní jsem ji míjel, aniž bych měl pocit, že je na tom něco zvláštního. Prostě čeká na autobus nebo odpočívá. Pak jsem se vracel kolem jedenácté z města a seděla tam stále, s mladším děvčetem, jak jsem se pak dozvěděl, s její dcerou. To jsem si ji ještě netroufl zeptat.
Dva dny na to jsem šel kolem znovu a zhrozil jsem se. Ta žena měla úplně rozbitý obličej, do krve odřený nos svítil i v noční tmě. Kolem očí tmavě fialové kruhy, na čele obrovský otok. Proboha, co se vám stalo?! Zeptal jsem se konečně. Ale bejvalej... řekla ona. Prosím? Řekl jsem. To si dovolil? Doufám, že ho má policie. – Jo, chytili ho. On byl opilej, já s ním nechci nic mít, pořád dolejzá. Prej mě ani nechtěl zbít, prej chtěl zbít svou přítelkyni Evu. – Nerozuměl jsem tomu. A proč zbil vás? – Prý si mě spletl, ale on je trochu divnej, víte, pane. – To bych řekl. Doufám, že za to bude sedět. – Jo, to by potřeboval, řekla ona. – A není vám špatně? Nebolí vás to?, ptal jsme se dosti nesmyslně. – Ne, už je to dobrý. Doktor říkal, že nemám nic zlomený. Tak se to rychle zahojí. - A, máte kde spát? – Jo, jedeme na Jižák, do ubytovny, máme to domluvený. – Aha, takže jste přišly o bydlení? – Jo, skončila nám smlouva, měly jsme podnájem Na Březince, ale to skončilo. Teď se nemůžeme dovolat tomu majiteli. – Máte mobil? – Jo, dcera má. Ale na tom Jižáku je to prej dobrý. Tak tam jedem.
Nevěděl jsem už, na co se víc ptát. Popřál jsem jim mnoho zdaru a dobrou noc. Že se s tou ženou a její dcerou, která celou dobu jen přikyvovala, zahoupala zem, mi bylo jasné, ale zároveň mě překvapoval její klidný a s osudem jaksi srozuměný tón. O nic si neřekla, a já zmateně a v rozpacích jí zapomněl něco, nevím co, nabídnout.
To bylo předevčírem. Včera večer jsem okolo jedenácté hodiny tlačil bicykl kolem zastávky - a seděly tam. Pozdravil jsem je, ona mě poznala. Obličej měla napuchlý a monokly se slily v jeden obrazec, čelo modré jak lapis lazuli. – Už se to lepší, hlásila mi. Až to skoro vůbec necítím. To se rychle zahojí. – Tak to je dobře, řekl jsme nevěřícně. A co ten člověk, co vám to udělal? Doufám, že sedí a jen tak rychle se ven nedostane. – Jo, je zadrženej. Ale prej toho lituje, on to neudělal schválně, spletl si mě. On vždycky byl trochu jako blbej, ale zlej není. Jenom když se napije. – Počkejte, vždyť vás málem zabil. To ho přece nemůžete omlouvat. – Ale on si mě spletl s tou Evou... My jsem si trochu podobný. – Pochopil jsem, že o tomhle už nechce dál mluvit. – Ale pane, nevíte o nějakým laciným podnájmu? – To bohužel nevím, řekl jsem zcela popravdě a rychle mě napadlo, jak asi taková dobitá žena hledá byt k pronajmutí. – Říkala jste, že jedete na Jižní město, na ubytovnu. – Jo, ale tam mají plno. A kdybyste viděl ty lidi... Tam už nepůjdem. – A máte kde spát? Kde budete přes noc? – Jdeme ke kamarádce, vona je fajn. Ale dlouho to asi nepůjde. Takže nevíme. – A jak vám mohla skončit smlouva na té Březince? - vzpomněl jsem si na náš hovor z minula. – Ono to bylo napsaný na toho mýho bejvalýho, takže jsme se musely vystěhovat. Prostě nám vyměnil majitel zámek a vyhodil věci. – Ukázala na pár igelitových tašek na lavici. - To ale přece nemůže, řekl jsem, ale ve skutečnosti jsem moc nevěděl, jestli může, nebo nemůže. - No, já si taky myslím. My se mu snažíme dovolat, ale on to nebere. Má kancelář někde na Praze šest, ani nevím, kde. – Já bych vám rád nějak pomohl, ale nevím, jak, řekl jsem a skutečně jsem si nedovedl představit, jak takovým ženám pomoci. – To jste hodnej pane, ale ono se to nějak vyřeší. Člověk musí bejt optimistickej, že jo, řekla ta dotlučená žena a její dcera přikyvovala. – Máte peníze?, zeptal jsem se. – Jo, finančně na tom nejsme špatně. Já chodím uklízet, tady Petra bude roznášet letáky. – Vytáhl jsem aspoň pár stravenek.
Co kdybych o vás napsal? Napadlo mě až teď. Mám takovej... uvědomil jsem si, že je asi zbytečné vysvětlovat co a kde. Prostě do novin... Nevadilo by vám to? – Ne, vůbec ne, napište tam, že ten domácí by aspoň moh brát telefony. – A kdybych si vás vyfotil, taky by vám to nevadilo? – Vůbec ne, klidně... řekla. Prozradila mi pak své jméno, řekla, že se jmenuje Vlaďka Š. A její dcera je Petra. Ta mi nadiktovala číslo mobilu.
Tak jsem je chvíli neuměle fotil, ale nebyl si jistý, co s tím udělám. Zda se nechovám jako hyena, zda to není příliš, tohle ukazovat, zda přeci jen... Ráno jsem si řekl, že tohle jsou příběhy naší doby možná podstatnější než nějaké zkurvené reje politické, že tohle je hrdinka našich poměrů, která nejspíš neukradla ani sirky, natož pero, že je na samém dně, ale nestěžuje si, svému násilníkovi odpustí a neví, kam přes noc hlavu složí. Tak jsem si sedl k počítači, stáhl fotky a napsal to.