"Jaképak ohledy na Masaryka” – to byl smysl oné pozoruhodné věty, s čímž ovšem nebudeme polemizovat; neboť tato věc se doufejme nebude vyřizovat nějakým hádáním v novinách. Ale u té neblahé věty, u toho prasečího zachrochtání, že "v politice sentimentalita neplatí”, se musíme zarazit. Je-li to pravda, pak běda politice; pak je jí dovoleno už docela všecko, neboť vše slušné a spravedlivé, všechno volání po právu a čestnosti lze odbýt tím zpupným slovem, že je to "sentimentalita”. Ještě jsme snad nezapomněli, jak se za válečných masakrů v srbských vesnicích říkalo, že "ve válce sentimentalita neplatí”. Naši salónní bolševici omlouvali krutosti a hromadné popravy ruské revoluce tím, že "v revoluci sentimentalita neplatí”. Ti, kdo chodí rozbíjet schůze býkovci a noži, mohou také říci, že "v politice sentimentalita neplatí”. Koneckonců by byl mohl prohlásit i Šoupal, že "v politice sentimentalita neplatí”. Cynismus toho výroku je přímo nevyčerpatelný.
Tak tedy že v politice sentimentalita neplatí? Copak to kázali a vrkali ti páni nám občanům všech stran před volbami? O čempak to tak vřele a nadšeně řečňovali? Tihle o nacionalismu, o staletém útisku národa, o Bílé hoře, o milovaném vůdci, o národních ideálech; tamti druzí o matičce církvi, ti třetí o svojskosti a mateřštině, čtvrtí o tradici a půdě; ze všech to zrovna kapalo a zurčelo samým citem, samou morálkou, samými ohledy k nejvyšším hodnotám národa. A teď nám říkají, že v politice sentimentalita neplatí. Pročpak jste tedy před půldruhým rokem chytali své voliče na samé city? Tedy v politice sentimentalita neplatí; pak ovšem v ní neplatí čest, slušnost, obětavost, ochota ani úcta; pak neplatí ani víra, národnost, spravedlnost a svoboda; pak jsou lží všechny programy, neboť větší polovička toho, co politické programy žádají a slibují, je povahy sentimentální. Když se blíží volby, je zrovna děsivé, jakými citovými argumenty se u nás z většiny politicky pracuje; tehdy by každý rozumný občan chtěl na ty pány křičet: "Dejte nám pokoj s národními ideály, vírou a podobnými velkými slovy; řekněte nám něco o zlevnění potravin, o zlepšení silnic, o zjednodušení byrokracie a tak dále.” Ale tehdy nás ti pánové krmili obecnými pravdami a nejvyššími ideály; za půldruhého roku pak přijdou a suše povídají, že "v politice sentimentalita neplatí”. Což má patrně znamenat, že jsou-li ti páni u moci, neplatí pro ně žádné ohledy, které by je jakkoliv vázaly. Nějak jim narostl hřebínek; takový žurnalista, který jim přisluhuje, divže nenosí meč, aby jím denně bouchl do svého redakčního stolu provolávaje "Vae victis!”
Že sentimentalita v politice neplatí? Z hlediska občanů bychom si přáli, aby se v politice méně sentimentálně řečňovalo a balamutilo, ale aby v ní nějaká sentimentalita mlčky platila: aspoň ta sentimentalita, bez níž není mravného a slušného života mezi lidmi. Přáli bychom si, aby platily tiché povinnosti loajality, dobré vůle, uznalosti a jiných ohledů, kterými se regulují styky mezi lidmi. Přáli bychom si, aby i politikové občas řekli, že něco se příčí jejich citu nebo že něco nemohou přenést přes srdce. Přáli bychom si viděti v politice slušnou lidskou úroveň. Ale ovšem nade vše jiné platí v politice rozum, a byli bychom šťastni, kdyby se v ní všecko dálo a rozhodovalo podle rozumu a praxe; ale rozum má cit regulovat, a nikoliv jej vykopnout ze dveří. Rozum realizuje; citové důvody dávají podnět. Je to sentimentalita, co nás nutí pomoci bližnímu; rozum to musí zaplatit. Bylo by dobře, kdyby naši politikové na veřejných schůzích vyráběli méně citů, a zato byli cituplnější v parlamentě nebo v klubech. Jak se zdá, city jsou dobré pro lid, ale pro poslance a strany jsou přítěží, které se hledí zbavit, aby se jim lépe panovalo.
Nevím, kterému žurnalistovi ta věta ukápla z pera, a také na jeho jméně nezáleží; je to typický výrok politického povýšence, takového rádobydiktátorka, který dává najevo aspoň moc svých chlebodárců. V politice sentimentalita neplatí; v politice je dovoleno cokoliv. Tak si představte, že by za nějaký čásek třeba pan Haken po vás opakoval, že v politice sentimentalita neplatí, a nechal jednat podle toho. Nebo že by se lidé zřekli jakékoliv sentimentality v přeplněné tramvaji. Nebo že by se to stalo jedinou praktickou životní zásadou. Pozor na hubu, pánové; někdy je špatné slovo horší než veřejné násilí. Není přece úkolem politiky, aby kazila mravy občanů. Nadto se to může po čase velmi zle vyplatit právě těm, kdo dali špatný příklad a špatné heslo v době, kdy měli moc i možnost volit své prostředky.
Lidové noviny 15. 5. 1927
Fejetony Karla Čapka vybírá Městská knihovna v Praze, která zpřístupnila kompletní Čapkovo dílo v elektronické podobě na www.mlp.cz/karelcapek.