Reformu kritizují odbory, kritizují ji zaměstnavatelské svazy, kritizují ji někteří ekonomičtí analytici i akademici. Měl by Petr Nečas použít oblíbené klišé, že když dokázal popudit tak protichůdné tábory, asi dělá něco správně?
Není to nic víc než laciná rétorická figura. Stejně tak dobře je možné, že když se na něčí kritice shodnou všichni, asi dělá opravdu něco špatně. Jako vyznamenání si Nečas může připnout kritiku přicházející od těch, kteří tvrdí, že žádná penzijní reforma není potřeba. Tento pštrosí tábor už změnil linii a nyní ujišťuje, že reforma penzí je bezpochyby nutná – ale ne tahle. A chtějí další analýzu dopadů a další demografickou analýzu a ptají se, obrazně řečeno, proč byla použita modrá, a ne červená. Jenže si můžeme být jisti, že kdyby byla použita červená, ptali by se, proč nebyla použita modrá.
Je pravda, že v malé zemi se těžko hledají lidé, kteří rozumí penzím a nejsou nějak spojeni s penzijními fondy. Proto obavu, aby se reforma nestala bonanzou pro penzijní fondy, nelze odbýt mávnutím ruky. Tady skutečně lze použít jako pomocné pravidlo, že pokud fondy návrh kritizují, asi vláda dělá něco správně.
Námitky akademiků jsou často odůvodněné. Jako takové jsou rovněž dobrou ilustrací pravidla, že nejlepší někdy bývá nepřítelem dobrého. Reforma je kompromisem mezi zděděným stavem, snahou něco změnit a snahou nic nezměnit. Těžko může být výrazně lepší.
WEISS: Penze: aspoň něco, nebo nic
Vypadá to, jako by vláda zůstala se svou penzijní reformou sama. Anebo ani to ne – Věci veřejné můžeme, aspoň co se týče veřejné podpory, od začátku odečíst.