V Kremlu bylo tehdy možné pohybovat se o něco svobodněji, než dnes. Byla tam vynikající jídelna s poslaneckými, tedy zcela lidovými cenami, a noviny i knížky skoro zadarmo. Stoupla jsem si do davu kolegů, kteří lapli prezidenta, a snažila se zaslechnout, co říká. Najednou mne někdo něžně, zkušeně a laškovně štípnul do pravé hýždě.
Prudce jsem se otočila a pohlédla ke svému údivu do rozesmáté tváře ministra obrany Pavla Gračova. Mrknul na mne, omluvil se a špitnul: "Děvuška, chceš mu položit otázku?" Kývla jsem a tak trošku použila svých 28 let k prosazení se v těžké žurnalistické konkurenci. Gračov mne váhou své funkce lehce protlačil k Jelcinovi, pohledem ostatní umlčel a nechal mne položit nějaký úplně stupidní dotaz. Tahle příhoda se mi vybavila později mnohokrát. Víckrát, než řada jiných, podstatnějších, důstojnějších, zábavnějších a pro historii významnějších.
V roce 1994 byl neznámými pachateli zavražděn můj kamarád, Dmitrij Cholodov. Někdo mu poslal kufřík s výbušninou. Byl to poslední kufřík, který v tomto životě otevřel. Dlouhé a k ničemu nevedoucí vyšetřování mne a mnohé další novináře přesvědčilo o tom, že za likvidací Dmitrije stojí právě ministr obrany Gračov. Ten laškovný strejda s neposednýma rukama. Vybavila se mi příhoda s hýždí a trošku mne zamrazilo. Takový celkem přitažlivý muž, a tohle…
V zimě 1994/5 zaútočilo Rusko na Čečensko. Gračov velel armádě chlapců, které pokládal na oltář obrany vlasti s takovou lehkostí, že by mu to mohl leckterý vojevůdce v čele s Napoleonem závidět. "Umírají s úsměvy na tváři," křičel do televize, když ho matky osmnáctiletých vojínů obviňovaly, že vodkou a mocí opilý posílá jejich syny na smrt. Zase jsem si, tentokrát už s odporem, vzpomněla na tu příhodu z Kremlu.
John Demjnuk, vlastně Ivan Demjaňuj, Ukrajinec, tyran z koncentračního tábora, dostal konečně 12. května alespoň symbolických pět let. Stejně si je neodpyká, neboť ve svých jedenadevadesáti by do cely ani samostatně nedošel. Je to lepší, než kdyby ho osvobodili, ale myslím, že stáří není důvodem, aby masový vrah zůstal nepotrestán. Tento týden chytili v Srbsku Ratka Mladiče. Prý má za sebou řadu mrtvic, je mu zle, sám se ani neoblékne, a tak nemůže stanout před mezinárodním soudem.
Myslím, že existují moderní invalidní vozítka, na kterých by klidně mohl masový vrah Mladič soud absolvovat. Je ostatně mladší než Ludmila Brožová – Polednová. Došla si svých šest let celkem důstojně odsedět a zcela správně dostala prezidentskou milost pro věk a vetchý stav. Tak to má být. Nejdříve je třeba zločincům do očí říct, že jsou zločinci, a pak se nad nimi třeba i ustrnout.
Od roku 2007 je Gračov, který má na svědomí tisíce lidských životů, hlavním poradcem generálního ředitele Omského výrobního komplexu "Radiozávod A.S.Popova". Zřejmě neživoří.
Třiašedesátiletý, tedy ještě relativně mladý, vysloužilý generál, by si zasloužil přinejmenším čestný soud – aby se mohl bránit, argumentovat, vyvracet. Mladičovi je devětašedesát. Oba by se mohli stát příkladem pro ostatní vrahy, kteří se ještě třeba ani nenarodili: i když stihnou zestárnout, nemají vyhráno. I já strašně ráda odpouštím. Zvláště strejcům s neposednýma rukama. Připadám si pak velkoryse, rozumně a konečně už i dospěle. Gračovovi ten štípanec ale ještě odpustit nemohu.