Diplomatické zábrany padaly a lidé se cpali jako na svatbě bratrance. Gruzínským hostitelům to nevadilo. Naopak. Zdálo se mi, že mezi hosty procházející velvyslankyně této zakavkazské republiky Nino Nahashidze je spokojená. Musela zaslechnout, jak si někteří zkušení návštěvníci recepcí šeptají, že Gruzíni jsou kabrňáci: zatímco většina ambasád i českých, no nakonec i evropských resortů šetří a pořádá tak zvané úsporné recepce bez hlavních jídel, nepříliš bohatá bývalá sovětská republika to velkoryse rozšoupla.
Gruzíni jsou totiž Kavkazané a ne středoevropané. Zákon o pohostinnosti mají snad i v ústavě. A tak elegantní paní velvyslankyně ani nehnula brvou, když při vítání ji nepodal ruku ani jeden vysoce postavený český politik. Kdepak, nešlo o žádnou diskriminaci z pohlavních důvodů. Prostě na tu slavnost pořádanou ke Dni nezávislosti gruzínského státu nikdo z ministrů, šéfů sněmoven či hradních pánů nepřišel. Snad jen tomu Hradu by se to dalo prominout, neboť vzhledem k tomu, že náš prezident schvaluje okupaci, tam pozvání zřejmě nedorazilo.
Možná by mne ta trapná neúčast nepraštila do obou očí, kdyby tu recepci pořádala země, které není třeba demonstrativně vyjadřovat podporu. Jenže Gruzie právem čeká na to, že se po její bok statečně postaví ti, kteří se nebojí , tak jako ona, silnějších, drzejších, agresivnějších a hlavně o hodně větších. No jenže v případě Čechů by Gruzíni měli vědět, že náš postoj se historicky opakuje a že jen těžko mohla paní velvyslankyně doufat v nějakou reprezentativní účast z naší strany.
Jsou dva důvody, proč česká elita nepřišla mezi stoly s šašliky demonstrovat svou náklonnost ke Gruzii a tím pádem i svůj jednoznačný postoj k okupaci 20 procent jejího území ruskou armádou. Ten první je čas. Lidé, kterým by nevadilo, že ambasadorka v úvodním projevu tuto nepříjemnou a choulostivou okolnost zmínila, kterým by nevadilo, že slovům o ruských okupantech musejí tleskat, měli něco jiného na práci. A nedošlo jim, že na tuhle akci si z politických a mravních důvodu měli půl hodiny udělat, i kdyby museli odříct setkání s králem Sahary.
Pak je tady ještě druhá skupina – a to jsou ti, kterým by bylo nepříjemné poslouchat řeči o ruských okupantech, neboť se ruských okupantů bojí, mají obavy, aby se jejich hněv namířený proti jiným (sláva!) neobrátil i proti nám (to už tady bylo!), a tak si raději šašlik nechají sníst odvážnějšími a méně významnými. Pravda, jeden statečný a dost významný se našel, ale od toho už nikdo nic jiného ani nečeká.
Nejvýše postaveným reprezentantem naší politické scény, který se dokonce s paní velvyslankyní políbil, byl senátor Jaromír Štětina. Taky neměl čas, taky se mu to moc nehodilo. Ale pochopil důležitost své přítomnosti na protiválečné demonstraci. A ještě se najedl. Nevím, proč jsem od našeho establishmentu čekala něco jiného, než ignoranci. Jakoby mne události posledních týdnů nepřesvědčily o totální ubohosti většiny účastníků toho našeho maňáskového divadla.
Musím je jen upozornit, i když za to ani nestojí, že druhou důležitou věcí, kterou mají Gruzíni v ústavě i krvi, je sloní paměť. Až Rusům dojde ropa a plyn, i Češi se osmělí a vzpomenou si, že je tady nějaká Gruzie, ne úplně malá a bezvýznamná země na strategické evorpsko-asijské hranici. Jenže bude pozdě. Šašlik se totiž má jíst jen teplý.