A nyní nejen Čína, ale i Indie, Jižní Korea a Saúdská Arábie nakupují v Súdánu a Etiopii zemědělskou půdu. Usoudily, že to je důležité pro jejich strategickou bezpečnost – když nebudou mít co jíst, všechny další úvahy o budoucnosti jsou na nic.
Rigidní libertariáni budou pobouřeni, ale spolupráce státu a soukromých hráčů stojí za mnohými výdobytky civilizace přinejmenším od dob alžbětinské Anglie. Není důvodu, aby se na zajištění ložisek uhlí, které nám dochází, nepodílel i stát.
Ale provedení je riskantní. Právní prostředí se v Německu může u uhlí změnit stejně rychle jako u jádra. A hlavně, náš stát je ve vztahu k velkým soukromým hráčům notoricky slabý – nikdo dnes nemůže přísahat, že politici, kteří je mají regulovat, jimi ve skutečnosti nejsou řízeni. Vstoupí-li s nimi stát v partnerství, kde je jistota, že si velké firmy jen nevylepší bilanci a strategický efekt se cestou kdesi nevytratí?