Před jedenácti lety během tzv. televizní stávky stál vzpřímeně a odhodlaně mezi vzbouřenými redaktory jako jeden z nich. Sněhové vločky dopadaly na jeho klobouk, pára mu šla od úst - a neřekl prostě nic. Možná chtěl, ale neměl co. Vypadalo to jako postoj, ale bylo to jen stání.
Janečkova odhodlaně mlčící figura se stala nejlepším předpokladem ke kariéře, která se před ním otevřela. Jevil se vhodným mužem historického kompromisu -trochu jako Gustáv Husák po srpnu ’68: ani kolaborant, ani reformní radikál.
Pravá postava k normalizaci. Ti, kteří mu nečekanou kariéru nabídli, v něm vycítili vhodnou figurínu, s níž bude možné předstírat, že jim jde o smysl ČT, zatímco jim šlo o tu normalizaci.
JANEČEK V ČT KONČÍ |
Veřejnost a televize v něm dostaly symbolickou postavu pro předstírání poslání, ve které ve skutečnosti nevěřil. Janeček předstíral, že vede televizi a ví k čemu, ale ve skutečnosti byl veden, aniž by si byl vědom kým a kam.
Výsledkem takového vedení je, že veřejnoprávní televize se změnila v televizi, která buď veřejnost skoro nezajímá, nebo je s tou její menší částí, která nepřestala mít pocit, že "její" televize má nějaký smysl, v těžkém sporu.
To, co je na ČT dobré, udrželo se tam navzdory, to, co je špatné, posílilo. Janečkovi lze přát pevné zdraví a mír a klid v duši.
