Po cestě z poslední stanice metra Primorskaja k zálivu jsem s úžasem zíral na stavby sídlištně-hororového typu. Byly to asi nejobludnější budovy, které jsem v tom jinak pozoruhodně vkusném - a tedy vlastně ne-ruském - městě viděl. Byl jsem ovšem hlavně v centru, které je památkově chráněno a ani sovětská architektura tam přiliš nepronikla. Tady se však developeři i byznysmeni již kapitalistické éry činili dostačně a jejich brutální nevkus řádil bez zábran. Nepochybuji však, že je to sídliště určené pro lepší lidi a vysoko nad obecně ruský standard.
Domy, či jak ta monstra nazvat, se tlačily až k mořskému břehu, kde jsem doufal, že najdu cosi jako pláž, kam si sednu a budu hledět do dáli. Pro suchozemskou krysu je každý kontakt s mořem aspoň prvních pár minut magický. Pak trochu omrzí. Ale ta první chvíle je omamná.
Tak jsem tedy došel k moři, jenže místo pláže tam byly jakési násypy a mola a písečné výspy, které oddělovaly linii pobřeží od širého moře. Jediná část pláže, kde se bylo skutečně moře možné dotknout, byla zahrazena hrubými betonovými panely. Byla v nich však škvíra, kterou se bylo možné protáhnout, což lidé skutečně dělali, jak jsem viděl. Ideální místo pro schůzky, milenecké procházky a takové věci. Jako třeba tito dva. Není třeba upozorňovat, že děvče má exkluzivní nohy. Snad si toho ten malčik bude vážit.
Nebyl jsem si jistý, zda ohrada je vhodná i pro pijany, kterým hrozilo, že by se po vypití flašky nemuseli do škvíry trefit. Já tam však byl zcela střízlivý, byť melancholicky naladěný. Došel jsem až k vodě, zul si aspoň boty a ponožky a strčil prsty do vody. To tu píšu nikoli z důvodů exhibicionistických, ale kdyby se mi začalo něco s těmi prsty dít, tak aby bylo jasné proč.
Hromadám odpadků jsem se příliš nedivil, v tom jsme si s Rusy ostatně podobní, i když Rusové všechno dělají ve větším měřítku a intenzivněji. Ale smysl toho ohrazení panely mi vrtal hlavou. Zeptal jsem se jedné ženy, která se tam též procházela, a ta mi bez zvláštní emoce řekla, že je to z důvodů bezpečnosti, aby se děti neutopily. Ukázal jsem na díru, kterou se právě dítě mohlo lehce protáhnout a kterou jsme sem vlezli i my, a žena řekla, že je to také proto, aby sem nelezli opilci. To už jsem vůbec nechápal. Řekl jsem ještě svou vzpomínkovou ruštinou, že by třeba tady mohla být pěkná pláž, a ona mi řekla, že pláž je někde na druhé straně. Pokýval jsem hlavou, že to chápu a šel se protáhnout škvírou.
Až v Čechách jsem si v knize Parník filozofů (Lesley Chamberlainová, podtitul Lenin a vyhnání inteligence, 2009) přečetl, že tady odsud, z nábřeží Vasilevského ostrova, odplouvaly v letech 1920 a 1921 lodě se stovkami nejlepších mozků Petrohradu, s filozofy (nejslavnější byl Nikolaj Berďajev), ekonomy, básníky, učiteli, novináři, duchovními etc., kterých se chtěl Lenin za každou cenu zbavit, které nenáviděl a ze kterých měl strach, jistě i pro jeho vzdělanostní mindrák, a které by pravděpodobně nejraději nechal postavit ke zdi a odprásknout, jak to udělal v tisících jiných případech, neboť "intelektuálská hovna", jak jim říkal, si nic jiného nezaslouží, avšak přece jen ohledy na mezinárodní společenství ho přinutily, aby zvolil humánnější metodu a prostě je vyhnal s výhružkou, že pokud se vrátí zpět, budou bez milosti zastřeleni, ale nyní, že můžou spánembohem odplout, protože takový humanista byl soudruh Lenin.
Leninů je v Petrohradě pořád jak...ehm... nasráno. V tomto městě, které po té přezdívce (Lenin jich měl více, v mládí mu říkali také Starik, neboť byl vážný a nesnesitelný jak stařec) neslo sedmdesát let jeho jméno, se jeho zhoubce připomíná na každém kroku. Je tu prý deset velkých soch (já viděl čtyři), nespočet cedulí, jsou tu různé památníky v místech, kde bydlel, kde mluvil, kde vyhlašoval své teze, kde něco někomu vtloukal do hlavy, do těch palic, které je nutné mlátit a mlátit a mlátit, jak se slavně vyjádřil v rozhovoru s Gorkim (nebo s H.G. Wellsem?), když jim vysvětloval škodlivost hudby – ta vede člověka ke sklonu ty hlavy naopak hladit a to je velmi nebolševické, ba kontrarevoluční. Město se už opět jmenuje Sankt-Petěrburg (Sankt Petersburg), ruská forma Petrograd byla v platnosti jen v letech 1914 až 1924, ale jako projev typického kompromisu zůstal v platnosti název Lenigradskaja oblasť pro území kolem větší než celá Česká republika.
Oproti památkám na bolševické vůdce je pomník obětem komunismu skromný. Podstavec a velký kámen. Nápis Žertvam komunističeskovo těrora. A Uznikam gulaga. A pak verš Anny Achmatovové: Chaťalos by vsjech po imjenu nazvať.
V knize Rusko plné křížů (česky 2008) od Alexandra Jakovleva (1924 – 2005), nejbližšího spolupracovníka M. S. Gorbačova, je role Lenina pojmenována jasně: "obhájce masového teroru, násilí, diktatury proletariátu, třídního boje a dalších genocidních nelidských koncepcí. Organizátor bratrovražedné občanské války v Rusku a koncentračních táborů, včetně dětských. Neustále žádal popravy zastřelením, pověšením, věznění. Je osobně odpovědný za smrt milionů občanů Ruska. Podle všech norem mezinárodního práva podléhá posmrtnému soudu za zločiny proti lidskosti."
Jenže na Lenina se nesahá. Na něm zůstala dekomunizace, ostatně vždy spíš polovičatá, váhavá a jaksi neupřímná, stát. To i Gorbačov pořád opakoval, že je nutné vrátit se k Leninovi, k leninským formám práce a myšlení a takové věci. Bolševici špatní, Lenin dobrý. Stalin špatný z poloviny, z druhé dobrý: vybojoval Sovětskému svazu imperium, po roce 1989 dočasně ztracené. Lenin je dobrý zcela, nanejvýš možná špatný z jedné čtvrtiny, jako v Číně Mao. Pak jsou možné takové absurdní, ale z orientálního hlediska jaksi pochopitelné, paradoxy, že se v roce 1997 se vší vážností vystrojí velkolepé přenesení ostatků vyvražděné carské rodiny do petropavlovské katedrály (to jméno ovšem nenese po svatých, ale po carech Petrovi a Pavlovi), kde se pro prach cara, carevny, následníka a jejich nešťastných krásných dcer, připraví čestná mramorová komnata, kam se pak chodí tlačit, ba klanět zástupy Rusů - a ti samí Rusové chodí přinejmenším netečně, kolem soch jejich vraha. Rodinu nechal postřílet v Jekatěrinburgu Sverdlov, ale pravděpodobně by si to nedovolil bez Leninova souhlasu. A mimochodem tu translaci tehdy organizoval a ostatkům se pak hluboce poklonil Boris Jelcin. Ale ten samý Jelcin byl před tím dvacet let stranickým tajemníkem ve Sverdlovsku na Urale, jak se Jekatěrinburg za Sovětského svazu po vrahovi carské rodiny jmenoval, a ten samý Jelcin nechal v 70. letech zbořit Ipjaťjevův dům, v němž Sverdlovovo komando masakr provedlo. V 90. letech pak na tom místě postavili chrám Krve spasitele. Sverdlovova socha samozřejmě dál v městě, nyní už opět Jekatěrinburgu, pevně stojí.
(Já v tom Sverdlovsku tehdy byl... V roce 1980 jako mladý blbý pionýr, bylo mi čtrnáct, když jsem se dostal jako šprt na pionýrský tábor. Pod dojmem sovětské reality tam ale začal můj odklon od komunistického přesvědčení, do té doby dětsky pevného. Nejvíc mě odpudily hromadné toalety barbarského typu a každodenní odporná kaše s rybou. O osudu carské rodiny jsem neměl tehdy ještě ani ponětí. Ani jméno Jelcin mi nic neříkalo. Byl to rok olympiády v Moskvě a sovětské intervence v Afghanistánu.
A tak jsem tedy potkával v Pitěru Lenina. Prvního obrovského hned na cestě z letiště, na Moskevském prospektu, kde hrozivě zdraví přijíždějící. Eto gorod Ljenina.
Druhého pak před palácem Smolným, před tou nevinně působící klasicistní budovou, kterou, jako většinu historických paláců v Pitěru, postavili podle plánů italských (nebo francouzských či německých architektů) a která do únorové revoluce sloužila jako internátní škola pro mladé šlechtičny. A sem se tedy v noci z 24. na 25. října 1917 starého kalendáře Lenin dostavil – a všechno pak už bylo jiné než předtím. Druhý den pak na úvod II. sjezdu sovětů Trockij oznámil: Kerenského vláda byla svržena a ministři jsou zatýkáni. Pak se slova ujal Lenin: "Soudružky a soudruzi! Dělnická a rolnická revoluce, o jejíž nevyhnutelnosti bolševici neustále mluvili, se uskutečnila!" A bylo vymalováno. Genocida, která neměla v dějinách obdoby a která trvala rekordně dlouhé období, začala. Její strůjce, který v těch dnech ještě pořád nosil paruku a byl oholený, bez bradky, jež mu dorostla až v lednu, takže vypadal dosti jinak, než na těch ikonických obrazech, stejně jako v Ejzenštějnově filmu, tady stojí a ukazuje do dáli. Asi na gulagy.
Státní moc ve Smolném zůstala, snad je tam sídlo petěrburské radnice, lze-li tomu tak v ruských poměrech říkat. Dlouho byl starostou Petrohradu radikální demokrat – na ruské poměry - Anatolij Sobčak, ale ani ten samozřejmě se sochou nehnul. U mříže stál voják, který dával najevo, ať vypadnu. Já ani neměl chuť se tam zdržovat. Pokud vím, je tam stále zachovaná Leninova kvartira, kde bydlel s tou nešťastnou Naďou Krupskou, ale tam si jen tak lístek koupit nemůžete. Snad tam vodí za odměnu nebo co. A ještě se tam stala jedna důležitá věc v tom strašném domě: 1. prosince 1934 tam byl na chodbě zezadu atentátníkem, který se schovával na záchodě, zastřelen mezi dělníky populární Sergej Mironovič Kirov, vůdce lenigradského výboru strany. Atentát byl zřejmě proveden na Stalinův rozkaz. Kirovova smrt pak tomu lidojedovi posloužila jako záminka ke spuštění Velkého teroru. Další hekatomby mrtvých. Prokleté místo. Jak to, že jim to nevadí?!
A pak jsem náhodou ještě viděl tohohle Lenina. Na Vasilevském ostrově. Asi před radnicí, na níž je už zase carská orlice: syntéza. Prostě Lenin. U nás jich taky bylo... Třeba ve v Hulíně u Zlína. Když ho prý odhalovali, měl na krku ceduli: Lenine, ty šuline, co děláš v Hulíně. Ale spíš to bude jen legenda.
Posledního Uljanova jsem pak viděl před Finským nádražím na Leninově náměstí ve Vyborgské čtvrti (Vyborg je město, které Rusové sebrali Finům). Stojí tady na místě obzvláště důležitém, neboť sem, na Finskij vakzal, přijal před půlnocí 16. dubna 1917 po letech exilu jak Frigo na lokomotivě a hned začal šílet. Čekala na něj delegace petrohradského, většinou ze socialistů složeného sovětu, tehdy ještě demokratického orgánu chaotické správy. Lenin jak pomatenec okamžitě začal běsnit, že takhle se revoluce dělat nedá. Vylezl pak na obrněný náklaďák před nádražím – ten náklaďák zobrazuje podstavec - a začal svým charakteristickým štěkavým hlasem (Lenin navíc ráčkoval) vykřikovat, že Prozatimní vládu je nutné okamžitě svrhnout a s ním i vykořisťovatelský kapitalismus a buržoazní diktaturu nahradit diktaturou proletářskou. Tehdy to skutečně začalo natvrdo.
V jedné kapse měl pověstnou čepici-leninku, kterou si koupil ve Stockholmu. Leninovi bylo jinak zcela jedno, jak vypadal, co jedl, jak na lidi působil. V tom na něj dlouhá léta na Západě nijak nezapůsobila, dokonce není ani jisté, jestli vůbec vnímal, jak tam lidé žijí, jak se oblékají, jak jedí. To mu bylo jedno, on žil jen ve svém světě destrukce: starý svět musí být zničen, bezpodmínečně, pak možná přijde čas na poslouchání hudby. Ale nejdřív nechť vzplane starý svět. Ta čepice byla s měkkým okrajem, takže se mohla strčit do kapsy, což je na té soše rovněž znázorněno. V druhé kapse měl své Dubnové teze, základní text revoluce, návod, který dolaďoval během dlouhé cesty zaplombovaným vlakem z Curychu přes Německo, Kodaň, Stockholm a Helsinki. To je ta cesta naděje a lidského úsvitu, o které napsal dobrácký Stefan Zweig kapitolu do Hvězdných hodin lidstva. Ve skutečnosti tím vlakem, vypraveným německou špionážní službou, jel posel destrukce a apoštol ničení, nejbrilantnější mozek zkázy, která tuhle zemi a pak další a další, včetně té naší, zachvátila. Aklexander Jakovlev, sám léta komunista, o bolševismu ve své knize píše: "Co dal bolševismus světu, národům, člověku? Světu vzpoury, zmatky, násilné revoluce, občanské války, teror. Národům bídu, neštěstí, bezpráví, zotročení materiální i duchovní. Lidem věčná strádání. Bolševický stát vzal člověku svobodu, čest, mravnost, dostatek. Dokonce i víru v Boha."
Před nádražím jsem sedl do rozhrkané tramvaje. V ruských elektrikách a trolejbusech jezdí průvodce, většinou žena, což jistě zlepšuje statistiku zaměstnanosti – podobně v metru jsou profese, jejímž úkolem je třeba jen sledovat, jak jedou schody nebo se otvírají dveře. Existence průvodčí má však tu výhodu, že nemusíte shánět složitě lístek, nebo, troufnete-li si na jízdu na černo, třást se, že přijde revizor, nikoli ten z Gogola. Prostě se k vám prodere a vy si koupíte lístek, stojí ostatně jen 21 rublů, čili nějakých 12 korun.
Na zastávce jsem se dal do řeči s chlapíkem, který kouřil bělomorky, to je taková ta cigareta, která se dá držet i v palčácích. Jako většina obyčejných Rusů, byl okamžitě přátelský a když slyšel, že jsem z Čech, skoro se uklonil. Vůbec, Češi způsobují u většiny Rusů citové pohnutí, které může být sice ambivaletní až nepříjemné ("Vy našy"), ale je zcela jistě upřímné a vlastně dojemné. A tento chlapík byl zástupcem toho Ruska, které nikdy nebylo pyšné, imperiální, dobyvačné, zpupné, hrubé až k hovadskosti. Ale naopak to bylo Rusko trpící a trpělivé, pokorné, zbožné – měl na krku křížek - a v jádru srdce dobré. Byl to muž - aspoň z té půl hodiny, co jsme spolu čekali na tramvaj (byl státní svátek) a pak s ní kus jeli, jsem nabyl toho přesvědčení - jehož existence jako by to všechno špatné, které v té zemi je, obracela a byla důvodem toho, proč tam přes ty všechny ty stále nějak přítomné hrůzy člověk může cítit takovou blízkost a vřelost, která je v jiných zemích, byť mnohem civilizovanějších, těžko dosažitelná. Co mi říkal, není asi důležité. Bylo vidět, že žije chudě, tlapy měl upracované, půlku chrupu kovového, ale oči měl dobrácké a důvěryhodné. Myslím, že to byl přesně zástupce toho Ruska, na jehož bedrech toho bylo v minulosti naloženo tolik, co by nikdo jiný neunesl. Oni nakonec byli největší obětí těch vlastních hrůz a oni nakonec Rusko ve válce těch dvou monster, Hitlera a Stalina, zachránili. Teď si uvědomuju, že to sepisuju ve dne sedmdesátého výročí od napadení Sovětského svazu wehrmachtem. Moje vážná úcta.
Skoro mi bylo trapné mému příteli z tramvaje přiznat, že se chci jet podívat na Auroru. On se usmál a řekl, vsjo jasno. Pak jsme k ní dojeli a on řekl: vsjo pridumano, vsjo ljož, ljož, ljož. Všechno vymyšleno, vše lež, lež, lež.
Ani jsem pak už na tu blbou atrakci nebyl zvědavý. Aurora... Jitřenka. Strašná a krvavá.
Přiště ještě ukáži, co je na Petrohradě krásné. Už to ale nebudou děvočky.
