Jsou dva druhy lidí: jedni, kteří všechny rozbité, nepotřebné nebo už použité věci z domu vyhazují, a druzí, kteří je někam uloží, buď pro strejce Příhodu, nebo proto, že by se někdy k něčemu mohly hodit, ale nejspíše z jisté sentimentality a lítosti. Je jim totiž líto vyobcovat cokoliv z okruhu věcí existujících a jaksi žijících a uvrci to do hrobu smetiště nebo popelářova vozu; a proto ukládají tyto invalidní věci do milosrdného šera zásuvek, půdy a všemožných koutů, kde se pomalu hromadí: staré hřebíky, zauzlené provázky, dopisy, zlomené klíče, nakřáplé hrnce, šroubky bez matiček, matičky bez šroubků, spálené žárovky, baterky od rádia, ohnuté skoby, ulomené kusy nábytku, roztrhané kravaty, přezky od nevímčeho, neúplné ročníky revuí, kus drátu a obruče, jedna galoše, rozbitý vypinač, půl krejčovského metru, nejrůznější knoflíky a ucpané cigaretové špičky, a nadto ještě úplné kolekce všech kusých, nepotřebných a vytříděných věcí, jež tvoří jakýsi životní nános kolem každého člověka. Jakživ jsem neviděl, že by se něco z tohoto pro strejce Příhodu uloženého haraburdí vůbec k něčemu hodilo, ale snad o to ani nejde; neboť jsou lidé, kteří by považovali za jakousi bezcitnost vyhodit věc prostě proto, že už není k praktické potřebě.
Naproti tomu jsou jiné, přísné a energické letory, jacísi sparťané, kteří bez milosti vyhodí nepotřebnou věc tak říkajíc do hor Táygetských. Je v tom jakási čistotnost a kázeň; závidím těm lidem a pokaždé si říkám, že sice tuhle přepálenou žárovku ještě schovám pod skříň, ale příště že už žádný starý krám, střep, rachotu ani šmízo nebudu doma trpět. Je to jeden z mých věčných dobrých úmyslů; ale prakticky je skoro stejně těžko vyhodit nakřáplý hrnec jako utratit nemocnou tetičku. Obyčejně ukrývám tyto invalidní předměty po všech koutech a zásuvkách, až jednoho dne v záchvatu energie a pořádnosti jich tak třetinu šmahem vyhodím, ani nekoukaje, co to vlastně je nebo bylo.
*
Jsou dva druhy lidí: jedni, kteří pečlivě rozvazují všechny uzlíčky a kličky na provázku, když rozbalují nějaký balíček; a druzí, kteří ten motouz šmik šmik přeřežou. Tito druzí mají náturu Alexandra Velikého; mohou to k něčemu v životě přivést, ale jsou jaksi marnotratní a lehkomyslní; čert je vem, snad přijdou o všechno. Ti první si mohou vylámat nehty na každém zadrhnutém uzlu; jářku, ten celý provázek nestojí za to, ale je to jaksi věc principu nebo mánie. Tito lidé jsou trochu špinkové, držgrešlové čili škrtilové; za druhé jsou rozvážní a trpělivě rozvazují každý osudový uzlíček nebo problém, se kterým se setkají, místo aby je alexandrovským gestem přeťali; za třetí jsou to takoví páralové, kteří mrhají časem, jehož by mohli lépe užít k dobývání světa nebo kariéry. Ti, kteří provázek přeřežou, jsou patrně výbojnější a nerozpakují se odklidit si kterékoliv překážky z cesty; jsou to činní a zaměstnaní lidé, kteří se nezdržují zbytečnými ohledy a jdou přímo k cíli; krom toho jsou netrpěliví a ukvapení a není na ně spolehnutí.
Co mne se týče, dělám to tak, že si pokaždé div nevytrhám nehty na zašmodrchaných uzlech toho nejbídnějšího provázku; ale asi tak za půl hodiny mi dojde trpělivost, i vytasím nožík a šmik šmik přeřežu ten provázek a všechny uzle na kusy.
Lidové noviny 10. 7. 1927
Fejetony Karla Čapka vybírá Městská knihovna v Praze, která zpřístupnila kompletní Čapkovo dílo v elektronické podobě na www.mlp.cz/karelcapek.