Svět společensky nejatraktivnějšího sportu, přitahující největší sponzorské peníze, nedokázal najít do svého čela nikoho lepšího než člověka, který už to jednou dělal. To, že přinejlepším přivedl několik firem ke krachu (stíhání se léta vleče), není vzhledem k převládajícímu hodnotovému žebříčku a personální nouzi překážkou. Ale je v tom fotbal jedinečný?
Podívejte se na politiku. V ODS se stále operuje s možností, že by se do jejího čela vrátil čerstvý sedmdesátník Klaus, a noviny stále propůjčují nádech reálnosti ambicím jeho souputníka Miloše Zemana. Podívejte se na veřejnoprávní televizi, jejíž organismus se vzpouzí možnosti, že by mu přišel šéfovat někdo zvenčí, mimo Janečkovu jihočeskou partu.
Všechny instituce mají tendenci se uzavírat a tíhnout k opakování stejných pohybů.
Nikomu se nechce zapojit představivost, nechat někoho, aby se mu díval na prsty, vystavit se konkurenci. Tyto instituce mají spojovat společnost, ale lidé, kteří je obsluhují, se na ně přisáli a raději je zničí, než by připustili změnu. Dají tak do pohybu bludný kruh – kdo by pak do takového prostředí chtěl přijít?
Vždyť se nad ním vznáší puch hniloby a zániku.
