Od skonu posledního následníka habsburského trůnu Oty Habsburského uběhly dva týdny a hlavně – v sobotu byl ve Vídni uložen do kapucínské krypty k věčnému odpočinku. Snad tedy dozrál čas na alternativní nekrolog.
Jeden nekrolog oficiózní, v britském Economistu, končí větou: "Zemřel jako šťastný muž, který měl skoro ve všem pravdu, jakkoliv zpravidla příliš brzy." Tak koncentrovaná hloupost se ve slavném časopise vidí málokdy.
K TÉMATU: |
Ota byl po většinu svého života bizarní figurou, mužem, jenž získával vážnost prostě s věkem. Leckomu se zdá, že se osvědčily jeho názory, spíš se ale osvědčila jeho tělesná schránka.
Jistě, O. H. se stavěl proti nacistům i proti komunistům, je ale vrchol ahistorismu naznačovat, jako kdyby někdy představoval životaschopnou, neřkuli přitažlivou alternativu k Hitlerovi, a později účinné kladivo na komunisty.
Fantasmagorie
Jeho plány z let 1937 a 1938 zabránit anšlusu Rakouska příjezdem do Vídně byly stejně fantasmagorické jako výchova, jíž byl předtím na chudičkém exilovém dvoře podroben. Vychovávali v něm nástupce trůnu, jenže většina teoretických podřízených o jeho vládu nijak nestála. Proti Hitlerově velkoněmectví, které bylo v rakouských zemích velmi živé už za monarchie, by neměl šanci, ani kdyby se mu podařilo dorazit do Vídně před Hitlerem. Druhou světovou válku potom trávil ve Washingtonu jako generál bez vojska, a to doslova: disponoval sice nějakými důstojníky, nikoli ovšem mužstvem, z něhož by se dala postavit rakouská jednotka pro invazi po boku spojenců.
Na konci války vtáhl Američanům v patách do vlasti, o jeho monarchistickou nabídku však celkem nikdo nestál – a Otu opět čekal osud zneuznaného psance.
PROHLÉDNĚTE SI FOTOGALERII Z POHŘBU: |
Tím se v české publicistice vysvětluje i jeho poválečný příklon k organizacím českoněmeckých vyhnanců, v nichž se to v padesátých letech ještě hemžilo nacisty. Jako člověk s mezní životní zkušeností prý nemohl jinak než se solidarizovat se s podobně postiženými a vůbec hlásat pravdu bez politického taktizování. Jak se to rýmuje s Otovým holedbáním, že svými konexemi v Americe za války přispěl k uznání Rakouska za první oběť hitlerovské agrese, je záhadou. Bohužel se to ale rýmuje s tradiční neschopností Habsburků připustit, že jednou z hrozeb jejich říši nejsou Češi, ale čeští Němci, menšina neochotná vzdát se privilegií, jíž nad dvoutřetinovou většinou v českých zemích požívala.
Oto, nástroj boží
Ani Otův poválečný antikomunismus nebyl dvakrát nosný: provozoval ho převážně ze Španělska, kde pro něj pod patronátem generála Franka zřídili obskurní Evropské informační centrum. Nevšiml jsem si , že by generál Franco nějak inspiroval ty Středo- a Východoevropany, kteří pracovali na svržení sovětského systému anebo se z něj aspoň na konci osmdesátých let radovali.
O panevropské ideji, která byla v Evropském informačním centru chápána jako Evropa spravovaná jakousi katolickou elitou, lze říci totéž, co o Otově výchově ve dvacátých letech: fantasmagorie. Ota se svým zažitým elitářstvím nicméně našel vděčnou platformu v Evropském parlamentu, kde od roku 1979 zastupoval bavorské křesťanské sociály. I po mnoha letech strávených v parlamentu, kam byl zvolen jako občan jinými občany, o sobě v rozhovoru pro týdeník Die Zeit mluvil jako o "nástroji božím".
S takovým pohledem na svět musí být snadné odbývat konkrétní výhrady proti evropské integraci jako veteš, asi tak pět pater pod otázkami války a míru. A tím byl typický. Úplně stejně totiž přemýšleli i tvůrci eura – jeden z nich, bývalý spolkový ministr financí Theo Waigel, dal o tomto víkendu v novinách otisknout inzerát, v němž straší, že bankrot Řecka by Evropu vrhl zpět do roku 1918. Tato názorová škola už ale příliš netáhne. I oficiální Eurobarometr uvádí, že v sedmadvacítce pohlíží na Unii příznivě jen 38 procent obyvatel.
Všechno je naopak
Dnes, kdy zažíváme krizi eurozóny a s ní zatím nejvážnější krizi evropské integrace, se nám s odkazem na Otovo protihitlerovské a protikomunistické angažmá temně naznačuje, že pokud by dosavadní cesta byla opuštěna, můžeme už brzy čelit stejným silám rozvratu, s nimiž celý život bojoval O. H. Je to samozřejmě docela jinak: k hlavním příčinám současné krize Evropy patří přesně ten typ povrchního, halabala uplatňovaného historismu, na němž pluje nostalgie po posledním následníkovi.