Kalhotky i triko, vše ve stylu militantním, nevkusném a násilnickém. Nejde jen o můj přirozený pacifismus, ale o to, že můj čtyřletý syn Zafar i v tričku s myšáčkem vypadá poněkud bojovně. Po afghánském tatínkovi je snědší a v samoobsluhách už si na něj kvůli tomu dávají pozor, jen tam vleze, ať už má na sobě třeba kombinézu s nápisem "No war!".
Tady na dovolené na slovensko-maďarském pomezí byla jeho pozice dvojaká. Vzhledem k početnější romské komunitě se těšil výjimečné oblibě a v restauracích nižších cenových skupin, kde mu posílali limonády (ve dvou případech i panáka slivovice, kterého jsem s rodičovskou noblesou zvládla sama) zadarmo, na ulici na něj dělali spojenecké posuňky a mne uctivě zdravili. Naopak bílá většina byla už ze zásady ostražitější. Jakmile se na pískovišti strhla bitka, byl viníkem označen, i když tomu tak ve zcela vzácných případech nebylo. "Mají to v genech," chtěla se mi zavděčit jedna maminka a prohlásila to s takovou mírou soucitu, že mne málem doopravdy vyhrkly slzy. Otcové holčiček s nevraživým výrazem sledovali, jak Zafárek jejich ratolesti zkušeně bere za ruku a odvádí si je do ústraní, aby jim ukázal svá tajemství – hodinky se spidermanem a kolobežku se svítícími kolečky. Zpočátku okolí odhadovalo, že je adoptovaný Romeček a já chudák nevím, co mne ještě čeká. "Je moc divokej," zaslechla jsem babičku, která vysvětlovala své šestileté vnučce, aby si dala na toho chlapečka pozor.
Zafárek ale jen vlastní velmi otevřenou, pravda poněkud hyperaktivní (česky divokou) povahu, každého radostně zdraví a na děti se vrhá – vždy nejdřív s úmysly dobrými. Až jsou-li děti - náležitě poučeny o hrozícím nebezpečí svými rodiči - nevraživé a příliš defenzivní, začíná on být naopak ofenzivní, vtírá se do přízně bílé většině násilím a rezolutně. Jeho pověst se v polovině pobytu stabilizovala na hodnocení "snesitelný, ale pozor na něj". Ovšem pak si vybrečel onen obleček, ve kterém vypadal jako jihoamerický vůdce drogové mafie v akci. Prosila jsem ho, aby si vzal buď jen kalhotky, nebo tričíčko, že dohromady to bude na naše spolurekreanty příliš, ale neposlechl. Vyrazil oděn po svém. U snídaně většině spoluhostů ztvrdly rysy. Část to ode mne považovala za provokaci, část za blbý vtip a asi dva mladší se pobaveně usmáli. Zafar se tvářil hrdě a s potěšením pozoroval zděšené pohledy. Došlo mi to. Je to jeho odplata. Jeho reakce na reakci. Jeho boj s předsudky většiny. Ani mnohem starší přičmoudlíci nechápou, že takhle ho nemohou vyhrát.
Topinka se mi zadrhla v krku, ale Zafárek se toho rána cpal jako nezřízený. Mluvil ještě víc nahlas než obvykle a pomrkával po blonďatých holčičkách. Na písku se k němu jedna přitočila a dovolila mu vytvořit společně několik báboviček ve tvaru želvičky. Rodiče si své děvčátko se Zafárkem ve vojenském mnohokrát nafotili – budou známým ukazovat, jaké dobrodružství jejich dítě ve střední Evropě zažilo. Dovolili dokonce Zafárkovi, aby při pózování dívenku objal kolem ramen. Vypadalo to, jako když lovec vítězoslavně položí nohu na hlavu právě zastřeleného lva. Jenže tím uloveným byl Zafárek. Pak rodiče řekli, že to už stačí a dcerku si odvedli. Můj smutný syn zůstal na pískovišti sám s želvičkami.
"Vezmi si alespoň jiné tričko," přesvědčila jsem ho druhý den. K mému zděšení si vybral triko s obřím nápisem "Afghánistán," které mu poslal jeho kábulský dědeček. "Tohle ne proboha," prosím ho. "Ale proč?" tázal se nevinně. Nedokázala jsem mu odpovědět. A tak vyrazil. Konečně bylo všem jasné, odkud vítr vane. Takže Afghánec. Nevím, zda se jeho pozice coby děcka pocházejícího z fundamentálně islámského prostředí s genetickým sklonem k terorismu oproti původnímu původu romskému, tedy lenivému, zlodějskému a nenapravitelnému, zlepšila. Asi ne. Zděšení ve tvářích zůstávalo stejné. A ve mně uzrálo rozhodnutí. Příště přijedu s naším šestiletým romským kámošem z pečeckého cikánského ghetta. A oba je obléknu do trenek v mírumilovných barvách české vlajky. To určitě pomůže.
