Petrova Bouda je jen zatím poslední v řadě. Co si já pamatuji, začalo to Výrovkou (v létě 1948 jsem jako dítě viděl už jen její základy. Bylo to lehce morbidní). Labská bouda v šedesátých letech vyhořela taky, byla však nahrazena stavbou, kterou se dnes nedaří odstranit. O Českou boudu na Sněžce se postaral zub času. V případě Luční boudy se pokusy o likvidaci dosud nepovedly. Ale radovat bychom se neměli, třeba by to bylo předčasné.
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Zdá se, že při vylikvidování těchto objektů byla zvolena dvojí cesta: prosté zničení (nejjednodušší, ale je to řešení pouze negativní), či rafinovanější zničení a následné zbudování něčeho betonového a nesmírně ohavného (případ již zmíněné Labské boudy; tuto cestu volil bolševik, naštěstí se mu nedostávalo prostředků).
Zdá se, že vývoj je tu trochu podobný tomu, který údajně probíhá na Šumavě, podporován ekologickými aktivisty a vědci v oboru ekologického aktivismu. Jeden z vědců ho pro dnešní MfD shrnul v pregnantní zkratce: "V této lokalitě vzniká les, který je svým složením podobný tomu, který byl pro Šumavu typický před tisíci lety." Možná by ten proces měl být popohnán: proč jen před tisíci, a ne rovnou před deseti tisíci lety? A něco podobného, aspoň pokud jde o zjevně nadbytečná lidská obydlí, hlavně ta, co slouží hromadnému ubytování, probíhá v Krkonoších: zjevně se má obnovit stav před tisíci lety. Samozřejmě pokud se neuplatní bolševická cesta a krajina nebude zamořena betonovými monstry (dnes spíše konstrukcemi z ocele a ze skla, což je skoro totéž).
FOTOGALERIE |
Zvláštní shodou okolností si nikdo nevšiml, že cesta o plus minus tisíc let zpátky proti proudu času začala v roce 1945. Původní vlastníci, kteří o objekty do té doby pečovali, byli oholeni o majetek a vyhnáni. Noví majitelé (nebo jen "národní správci"?) za krátkou dobu svého působení nestihli to, k čemu tak snadno přišli, náležitě devastovat. Pak zase je pro změnu oholili jejich bratři, stejně jako oni Češi rodu slovanského. Byl jsem v Krkonoších s rodiči jako malé dítě v létě v roce 1948. Takřka novopečená majitelka, právě obíraná, běhala po stále ještě úhledném hotýlku a hystericky brečela. Nechápal jsem, co se jí děje.
Snad by tedy stačilo, ať už jde o šumavské hvozdy nebo krkonošské boudy, nebýt moc ambiciózní a vrátit ty objekty a ty hvozdy aspoň do stavu, v jakém byly před sto nebo ještě o malounko méně lety. Nemáme se čeho bát: ti, o které je naši předkové kdysi obrali, jsou dávno mrtvi, a EU jednání našich předků požehnala. Klaus a jeho chasa na Hradě a v podhradí nás straší nadarmo. Jde jen o to, abychom se začali o něco, co jsme v tomto případě právě nezdědili, a od předků, kteří zase nebyli až tak docela naši, pořádně, pečlivě a s pietou starat. Stav Šumavy i Krkonoš svědčí o tom, že to není úplně snadné. Obávám se totiž, že bez špetky jakési lítosti to asi nejde, a ta zatím bohužel úplně chybí.