Moře bylo německé, dá rozum, že i studené tedy, a slané. To poslední mne jako dítě překvapilo nejméně. O slanosti moře se člověk evropský dozvídá zřejmě už ve věku batolecím, získává tuto informaci spolu s věděním o chuti mateřského mléka a kulatosti Země. Vnímá je jako součástí kulturního dědictví předků.
Dnes se jezdí jinam. Když si na internetu zadáte heslo "Německo moře" vyběhnou vám stovky německých cestovních kanceláří, které nabízejí levné zájezdy do Egypta či Chorvatska. Já a moji tři Orientálci (afghánsky muž, syn a chovanec) jsme jeli do Chorvatska. Byla to moje osobní malá bitva. Bála jsem se.
Byla jsem v bývalé Jugoslávii pouze jedinkrát, když začala válka na Balkáně. S dovolenou v těchto místech jsem jaksi nepočítala. Přišel s tím můj manžel, kterému nápad našeptali jeho čeští spolubojovníci za světový mír na misi v afghánském Logaru. Afghánistán je země vnitrozemská, suchá jako troud, kde prší tak jednou do roka a schnou tam i kaktusy. Moře moji Afghánci nikdy neviděli.
Pojala jsem dovolenou, jako naučně-vědeckou expedici a připravila jsem si řadu informací o důvodech rozpadu Jugoslávie, válečných operacích, strategii a taktice jednotlivých armád a oddílů. Koupání jsem chtěla proložit osvětovými přenáškami o zásahu NATO a postoji Ruska, o nejkřiklavějších krveprolitích a účasti muslimského obyvatelstva v bojích. Namísto detailní mapky pobřeží jsem vytiskla mapy naznačující oddělování jednotlivých částí původní federace s vysvětlivkami, kdo na které straně stál a kdo komu velel. Jako třešinku na dortu jsem si vyrobila seznam největších válečných zločinů a zločinců s krásně zpracovanými životopisy. Samozřejmě informačním vyvrcholením byly soudy nad nejznámějšími z nich včetně pečlivě a barvitě popsaného nedávného zatčení Gorana Hadžiče.
Nedoufala jsem samozřejmě, že namísto koupání v moři a sjíždění toboganů (jedna jízda za 5 kun) dají moji milí přednost daleké cestě do pohoří Fruška Gora severně od Bělehradu, kde byl tento srbský předák nedávno uloven a kde by se dalo moc pěkně pobesedovat se svědky této události. A tak jsem cestou alespoň povyprávěla o tom, jak vyháněl Chrovaty z Vukovaru a Erdutu. "Chorvati, to jsou ti lidé, do jejichž země jedeme," namáhala jsem hlasivky, abych přehlušila zvuk motoru. Nejmenší čtyřletý posluchač i přesto dokázal usnout, starší, šestnáctiletý si zacpal uši sluchátky a před mým výkladem dal přednost populární afghánské hudbě.
Manžel to ze slušnosti chvíli vydržel, ale pak se mne zeptal, jaký je kurz "kuna-koruna"i. Zmlkla jsem a doufala, že je nalákám alespoň na některé bližší destinace, které mají krvavou historii. Jako rozené válečníky je musí přece bitvy, prohry a vítězství, bombardování a minová pole vzrušovat. Jako osoby, které postihlo velké válečné neštěstí, jejichž rodiny přišly o několik svých milovaných členů v důsledku řádění nepřítele Taliba musí přece soucítit s těmi, kteří mají za sebou něco podobného. Podobné zážitky podle psychologů sbližují…
Ne. Nejeli nikam. Váleli se týden na pláži, libovali si v blízkosti obnažených Evropanek a fronty na moře je uváděli do nadšené extáze. Moje vytištěné mapky památných míst, které hrají v boji Chorvatů za svobodu obrovskou roli, zůstaly nevyužity. Jen první den mne vyzvali k vážnějšímu rozhovoru. Posadili si mě proti sobě a řekli: "Proč jsi nám to neřekla?"
Zalekla jsem se, že jsem opomněla nějakou podstatnou bitvu.
"Že je to moře slaný!"
Udeřil mne mezi oči, ten největší kulturní rozdíl, který si kdo dovede představit. Zbytek dovolené jsem strávila vyhledáváním důkazů o slanosti jednotlivých moří a oceánů, zdůvodňováním tohoto jevu a vysvětlováním příčin. Ne. S lidmi, co nevědí nic o Rujáně a dokud neochutnali, netuší, že je moře slané, se nedá jezdit na dovolenou. Ale jinak se s nimi žije docela dobře.
