Pročež káži dnes všem: Buďte stručni!
Nemíním tím vás, spisovatelé, kteří máte tolik co říci světu; ani vás, páni poslanci a slavnostní řečníci, kteřížto poslední máte snad jedinou odměnu za svůj výkon, totiž radost slyšeti svůj vlastní hlas; ani vás, milenci, ani vás, páni faráři na kazatelnách a pohřbech, nýbrž tentokráte toliko a jedině všechny ty, kteří konají nebo přijímají návštěvy.
Nemluvím za sebe, ale za všechny redaktory a ministry a úředníky a funkcionáře a obchodníky a lidi podobných zaměstnání, kteří jsou nuceni připouštět k sobě strašnou skutečnost zvanou "návštěva".
Hle, přijde k vám a má něco na srdci; jste-li slušný, nabídnete jí židli; nejste-li slušný, sedne si na ni sama. Pak čtvrt hodiny mluví o tom, že se osměluje, že obtěžuje, že vás připravuje o váš drahocenný čas a tak dále. Teprve když vyčerpá všechny variace omluv, přinutíte ji obratným nátlakem, že vyklopí svou důležitou záležitost. Vyklopí, to jest, začne o ní mluviti, ale hned po třetím slově odbočí: Já totiž, račte prominout, jsem už před léty… Já totiž jsem toho názoru, že poměry u nás… Já totiž se velmi dobře znám s… Já totiž jsem kdysi napsal… Já totiž se neobyčejně zajímám o… Dobrá, po každém "totiž" připomenete návštěvě: Pak tedy vy jste si přál…? Ano, vpadne vám návštěva radostně a živě do řeči; já totiž jsem přišel ve velmi naléhavé věci; totiž, dovolíte-li, já jsem už před léty…
Nu, konečně je věc venku; odpovíte na ni (nebo ji raději "odšíbrujete") tak asi za půldruhé minuty. Ale nyní návštěva nejde; patrně chce dát najevo, že vás nevyhledala jen pro svůj osobní, sobecký zájem na té věcičce, naopak! chce ukázat, že ta "věc" byla jen malou záminčičkou k návštěvě, k pobesedování, k výměně názorů a zkušeností –
Zkrátka věříte, že jsem tomu chlapci musel desetkrát podat ruku, než konečně šel?
To tedy je jedna třída lidí. Druhá třída jsou ti, kteří mají věčně nějakou návštěvu. Chcete od nich něco, zeptat se na něco, požádat o něco; za dvě minuty, myslíte si, to bude odbyto. Vstoupíte do předsíně; služka (úřední sluha, tajemník) vám řekne: Prosím, počkejte chvilku, pán (pan rada, pan ředitel, pan sekční šéf, pan redaktor) má nějakou návštěvu. Nu dobře, čekáte čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu. Sakrujete v duši, že ta maličkost, pro kterou jste přišel, vůbec nestojí za to, ale že když už tu jste a když už tak dlouho čekáte, počkáte ještě tu chvilku… Za pět čtvrtí hodiny se vyřítí ze dveří návštěva, která byla u pana rady (šéfa, profesora) s rudýma ušima a zapoceným nosem. Změříte ji s nejvášnivějším nepřátelstvím (ty chlape, jsi se tam rozžvanil!) a vejdete. Pan rada (ředitel nebo podobně) vás roztomile přivítá; počne s nářkem na spoustu práce, odbočí na společné známé, zeptá se, kde jste byl v létě… Cože, na Krkonoších? Můj ty bože, spustí radostně, tam jsem byl před třiceti léty, to bylo roku jednadevadesát, s nebožtíkem Matouškem – – Cože, vy jste neznal Matouška? Vždyť on byl z Kutné Hory a my jsme spolu studovali pod profesorem X – –
Zkrátka: věřili byste, že jsem u toho člověka seděl půldruhé hodiny na zadku doruda rozžhaveném, potě se na nose a s ušima hořícíma, než jsem se mohl pěti slovy zeptat na věc, kterou jsem potřeboval, a o které ten člověk nadto vůbec nic nevěděl?
Pročež píši dnes jen toto: Buďte stručni!
Lidové noviny 24. 9. 1921