Opticky pád letadla s mladými, známými sportovci vypadá hrůzněji, než katastrofa Airbusu A-330, při které zahynulo 288 prosťáčků. Po všech bez rozdílu společenského postavení ale zůstává zástup uplakaných vdov, vdovců a sirotků. Taky brečím, když koukám na fotky sympatických tváří mladých kluků, a zpytuji svědomí, co by se ve mně hnulo, kdyby to byly poštovní doručovatelky.
Při vší cyničnosti, kterou v sobě mám, musím přiznat, že jsem něco takového, jako byla katastrofa "JAKu-42" čekala. Za svou bezmála jedenáctiletou éru, kterou jsem v Rusku prožila a po kterou jsem na bývalém sovětském prostranství nalétala na můj vkus příliš mnoho kilometrů, jsem mockrát děkovala za ten zázrak, že ruská letadla vydrží ve vzduchu potřebnou dobu. Z Tádžické metropole Dušanbe jsme do vysokohorského městečka Chorog v horách Panšíru letěli strojem, který musel pamatovat cara. V zadní části seděla babka s kozou, která se bála, až se jí smrsklo vemínko. Když jsme nalétávali na přistávací dráhu mezi strmými skalnatými svahy, připotácela se ke mně usměvavá černooká letuška a ukazovala mi prstem do propasti. Válely se tam hromady trosek našich předchůdců, kteří se na dráhu začínající na hraně náhorní plošiny nestrefili. Letuška nám radila, abychom se nepoutali. Kdybychom prý začali hořet, zdržovaly by bezpečnostní pásy evakuaci.
Z ruského Adleru pod letoviskem Soči v roce 1993 nelétalo dál na jih nic. V sousední Abcházii byla válka. Spravil to úplatek. Ve chvíli, kdy jsem si obalovala nervy před další cestou v místním baru, kolega Štětina sehnal na letišti nacpaném k prasknutí válečnými uprchlíky pilota. Zřejmě hodně dlouhou dobu strávil před tím ve stejném baru jako já. Dostal pár dolarů a souhlasil s tím, že nás, dva české novináře a dva tlusté gruzínské byznysmeny, převeze do města Batumi. Kdyby se dalo z rozjíždějícího letadla vyskočit, udělala bych to.
Stroj totiž nebyl snad ani určen k přepravě osob. V celém prostoru byly pytle naskládané až ke stropu. Pilot se trošku potácel, odhaduji, že za to mohlo pár promile v krvi. Tlustí Gruzíni si nesli každý v ruce láhev koňaku. První pokus o start se nevydařil a pilot si Gruzíny přesadil dopředu. Jak lezli po pytlích, ozýval se z nich dětský pláč. "Humanitární pomoc," ušklíbnul se pilot. "Panenky". Zjevně některé měly ještě svěží baterky. Prý se nemůžeme odlepit, neboť máme těžký zadek. Napotřetí to zvládnul. Aby se nám zavděčil, nalétával s tím vetchým strojem co nejníž nad frontu a divil se, proč namísto natáčení leteckých záběrů války zvracím.
Prý jsou Rusové jedni z nejlepších pilotů na světě, neboť musejí řídit své stroje ve značně pokročilém stádiu rozkladu (letadla), a někdy ve stavu, ve kterém by si našinec nesedl ani do autíčka na pouťové atrakci. Často unavení k smrti, neboť se tam nedodržují předpisy o povinných přestávkách mezi lety. Situace v ruském letectví prostě není – a proč by také byla – jiná, než v ostatních oborech. Na jedné straně vynikající vědci, konstruktéři a mechanici, šokující vynálezy a hlavy vhodné pro Nobelovu cenu. Na straně druhé šlendrián, vodka, velikášství, zlodějna a nabubřelost.
Rusové jsou do jisté míry fatalisté. Na rozdíl od spořádanějších národů je s nimi ale psina. Jsou nesmírně velkorysí. Neuvěřitelně pohostinní, vřelí a zábavní. Dokáží riskovat, být nad věcí, umějí vyrobit kosmickou raketu ale kašlou na pravý úhel. Někdy se to zkrátka nevyplatí. Proto mají na svá neštěstí zvláštní ministerstvo. Jmenuje se Ministerstvo pro výjimečné situace a vede ho nejschopnější člen vlády Sergej Šojgu. Je to prý nejpřetíženější chlapík v Rusku. Stará se o tragédie v zemi, která spoléhá spíš na šťastnou náhodu, než na prevenci, opatrnost a technickou dokonalost.
Trochu za to prý může nedávná minulost. "V sovětských časech jsme se naučili, že za všechno je zodpovědný stát," říká šéf oddělení externí psychologické pomoci moskevské služby psychologické pomoci občanům Sergej Tiunov. Prý se právě ve starostlivosti o vlastní život projevuje "ruský nadhled" – ono to nějak dopadne. On ten barák snad nespadne, i když má místo cementu v základech písek. Ta loď se snad nepotopí, i když je krapet děravá. A to letadlo? Vždyť mu zbylo ještě jedno křídlo celé! Že nám speciální policejní jednotky zabily děti jedovatým plynem? No, hrůza, ale asi to tak nemyslely. Kupodivu, po všech těch katastrofách včetně té poslední dostanou důvěru v nadcházejících volbách zcela jistě zase staré známé firmy. S obrovským platem a kupou výhod by si na bedra měli naložit i velikánský pytel zodpovědnosti.
Jen za poslední tři měsíce zahynulo při nehodách v ruské dopravě 200 (!) lidí. Jejich pozůstalí jsou taky voliči. Předvolební sezóna nezačala pro ty, kteří se chystají vládnout ruskému lid, zrovna nejlépe. Kdyby v tom letadle seděly poštovní doručovatelky, bylo by to pro politiky přece jen snazší.