Unavená jsem byla už ve tři čtvrtě na devět. Napadlo mne, že do půlnoci, kdy je mi dovoleno zhroutit se do postele, zbývá ještě příliš mnoho času. Manžel v zahraničí. Matka na dovolené. Teta na hlídání marodí.
Cestou ze školky jsem se stavila ve spořitelně, abych s hrůzou zjistila stav svého, na manželovi nezávislého, emancipovaného účtu. Pak nákup, konzultace s veterinářem a telefonát s dětskou lékařkou o kašli synka. Práce! Bože! Málem bych zapomněla…
Ve chvíli, kdy jsem poslouchala analýzu o stavu rublu (v pátek zažila moskevská burza střemhlavý pád), zabouchali na vrata topenáři (zvonek nám nezvoní už měsíc, nedokážu ho opravit). Za radiátor v podmáčené komoře si řekli částku odpovídající vyhotovení ústředního topení v celém domě. Nemám sílu a čas se přít, neboť právě začíná sjezd ruské strany „Jednotné Rusko“, které předsedá jeden z nejmocnějších mužů na planetě, ruský premiér Vladimír Putin.
Dala jsem topenářům vše, co jsem našla po kapsách a pro zbytek zběsile jela k nejbližšímu bankomatu. Cestou zpět jsem vyzvedla syna ze školky. Musel jít dnes domů „poo“ , neboť chrchlá. Vlastně by ho správná matka nikdy v tomhle stavu do školky neposlala. Jenže byl ten sjezd „Jednotného Ruska“. Sotva začne hovořit Putin, chce dítě kakat. Pak telefonuje kdosi z rozhlasu, co že si myslím o smrti afghánského vůdce pana Rabbání. Do éteru to neříkám, ale v duchu mne napadá, zda na pohřeb vyrazil i můj tchán. Bydlí v Kábulu. Telefon bere moje afghánská příbuzná, se kterou si umíme sdělit pouze to, že se máme obě dobře, děti jsou živé a my šťastné. Rychle to ukončuji, neboť mám psát ještě blog, udělat prezentaci na sobotní přednášku, umýt nádobí, uvařit… ano uvařit.
Zapomněla jsme koupit párky. Jediná večeře, kterou bych stihla. Táhnu chlapce do auta, když zvolá: „Někdo nám ukradnul značku!“ Správný syn své doby. Nenapadlo ho, že jsme ji ztratili, ihned se dovtípil, že nám SPZku někdo čórnul. Bez značky nesmíme na silnici a zůstaneme bez párků. Rychle se snažím pochopit, co myslel Putin tím, co řekl a mezitím volám na dopravní odbor. Paní mi sděluje, že pokud je auto psáno na manžela, musí vše zařídit on. Není-li doma, tak až se vrátí. Tedy někdy v březnu.
Putin na sjezdu slíbil i přes všudypřítomnou krizi, že Rusové se budou mít lépe a lépe, až předhoní všechny, kteří se měli lépe doposud. Volám na policii. Policista mne vyzývá, abych přijela případ nahlásit. Jenže bez auta se do města nedostanu. Naděje na postel před půlnocí se rozplývá. Jsem zoufalá, emancipovaná a hrdá, s vlastním účtem a PINem. Ani manžel ho nezná. Moje afghánská příbuzná nemá ani PIN, ani řidičák.
Z našeho pohledu je to týraná žena – nikam nesmí, peníze jí přiděluje choť despota, který ji občas i uhodí, je stále těhotná a kojí, vaří, žehlí a tváří se cudně. Na jiného muže než vlastního nesmí pohlédnout, zato se může téměř neustále dívat na televizi (já už ani nevím, jak vypadá), těší se s dětmi, má dlouhé, červeně nalakované nehty a pod burkou je dokonale upravená (každý týden prosím na kolenou rodinu, aby mne nechala si alespoň opláchnout vlasy). Neví nic o důchodovém připojištění, neumí vyměnit kolo na dálnici D1 za plného provozu, neví, jak se zachovat, když vám přivezou namísto objednaného uhlí-ořechu nepoužitelný prach.
V Afghánistánu se o vše stará muž (ten můj se dokonale integroval a dal mi svobodu.. tu zatracenou svobodu). O válku, zásoby střeliva i paliva, o to, koho bude rodina volit, jaké se pořídí auto a kolik bude mít kol, které dítě dostane výprask, která z dcer se za koho vdá, zda rodina souhlasí s přítomností cizích vojsk. Musí zajistit, aby bylo za co koupit rýži, aby manželka měla na sobě více zlata, než choť souseda, aby děti chodily do slušné školy a bylo na platby učitelům. Afghánský muž se v případě střelby před manželku postaví, aby se změnil v průstřelnou vestu. V době relativního míru se ve čtyři ráno pachtí do práce, tlačí obrovskou káru naloženou zbožím, které se bude snažit celý den v žáru slunce prodat.
Afghánský muž je zpravidla velmi štíhlý až hubený. Afghánská žena bývá někdy korpulentnější a tvář mívá uhlazenější. Její úděl je vznešený: rozmnožuje se, stará o krmi a děti a ve zbylém čase se šlechtí.
Jednou se mě má příbuzná ptala, co se stane, když se u nás lidé rozvedou. Vysvětlila jsem jí podrobnosti. Nelíbilo se jí, že všechny děti dostává žena. Prý půl na půl… „Ještě…“ váhá s otázkou. „Ještě jsem se chtěla zeptat, kdo ti pak dává peníze, když seš zase svobodná?“ Zachřestila sestavou zlatých náramků a náušnic. Zamyslela jsem se. Dlouze. Pak jsem se ťukla do svého emancipovaně unaveného čela čela: „No, musíš pracovat přece!“ „To bych u vás žít nechtěla,“ prohlásila. Oběma se nám ulevilo.