Stal se tak politickým mučedníkem, svého mučednictví využil maximálně, ale na opravdové volební vítězství to bohužel nestačilo.
Nyní tu tedy máme druhý případ, liší se rozvržením rolí: mučedníkem je tentokrát politikův (v tomto případě Kalouskův) zásadní kritik. Akce proběhla mimo volební kampaň a může být tedy dokladem arogance moci, která se nechce smířit s tím, že je hajzl a má buď sedět, nebo viset.
Záchranáři odvážejí Bohuslava Sobotku poté, co dostal pěstí na mítinku ČSSD v Brně.
Navíc nyní nastal v Kalouskově případu obrat. "Poškozený" se přihlásil. Dalo se to čekat, představitelé opozice mu vysvětlili, že je vlastně taky mučedník: představitel dělného lidu, jemuž ubližuje zpupný papaláš.
Náš mučedník to má ovšem s přihlášením se trochu těžké. Jednak dostat pár facek je poněkud potupné (a pokud byla, jak on tvrdí, facka pouze jedna a k tomu malá, je to o to potupnější). A jednak nedostal nafackováno za obsah kritiky, ale za formu, i když mám dojem, že forma se zde s obsahem vlastně kryje (hajzle, budeš sedět nebo případně viset). V Právu pak mučedník prohlásil, že za formu se omlouvá, není jen jasné komu, Kalouskovi rozhodně ne. Vzhledem k těmto okolnostem může se mučedník jevit jako osoba, jak se dnes říká, "kontroverzní". Přemýšlel jsem, koho mi nejvíc připomíná, a nakonec jsem musel v paměti sáhnout až někdy do poloviny padesátých let. Tehdy se českým novinám (nevím už, kterým) přihlásil jakýsi senior z tehdejší NDR, který o sobě tvrdil, že sloužil Jaroslavu Haškovi v jeho Osudech dobrého vojáka Švejka jako předobraz kadeta Bieglera. Lidi tenkrát poněkud zaráželo, proč se zrovna k něčemu tak potupnému hlásí, nakonec myslím vyšlo najevo, že si dotyčný všechno vymyslel.
Zřejmě nějaká podobná rozpolcenost a ostych z ní plynoucí vedla našeho martyra k tomu, že poprosil MfD a Právo, aby neprozradily jeho jméno, novináři mu (zatím) vyhověli. Obávám se, že to jednou, a to dost brzy, praskne, u nás se nic neutají.
Vyvstává problém, jak story v této fázi využít v politickém zápase. Zatím je k dispozici neznámý mučedník. Neznámý mučedník má tu nevýhodu, že na rozdíl od neznámého vojína dosud žije a má navíc šanci, že jednou neznámým mučedníkem být přestane. Proto mu nelze zřizovat hned a beze všeho hrob. Dá se tedy zřídit pouze něco jako památník, a to "prozatím neznámého mučedníka". Až to na něj buď praskne nebo on sám se rozhodne porušit své inkognito, bude jméno na památník doplněno.
Není to hezký důkaz toho, jak se u nás politika průběžně humanizuje?