Protože jinak to v Bělorusku nejde, jsou organizací nelegální, každý ze zaměstnanců byl již několikrát zadržen, vězněn, jsou jim házeny klacky pod nohy, nikdy to ale nevzdali. Na právníky i humanitární a jinou činnost samozřejmě potřebují peníze, ty získávali od dárců, i zahraničních. A vzhledem k situaci v Bělorusku tyto částky chodily na účty v Litvě či v Polsku.
Jenže běloruské úřady to udělaly fikaně – zaslaly do těchto zemí oficiální dotaz na Alesovy účty a tyto země jich ochotně předaly veškeré informace, i když jsou to právě Litva a Polsko, které běloruské disidenty a humanitární organizace nejvíce podporují. Pak se káli a omlouvali, že to byla velká chyba a podobně. Jenže výsledek? Ales Bialacki teď půjde sedět na více než čtyři roky. Podle soudu šlo o daňové podvody. Hmmm, spíš snaha ho umlčet a zabránit Viasně v další činnosti. Doufám, že to jeho kolegy nezviklá a budou dál pokračovat ve své práci, která je v Bělorusku velmi potřebná.
Úplně si na to vzpomínám jako dneska – tenkrát jsem šla v Minsku do kanceláře Viasny, takového malého zastrčeného krcálku, kde jsem měla sraz právě s Alesem, bylo to ještě před minulými prezidentskými volbami v roce 2006. Měl na sobě džíny a flanelovou košili a na tváři milý, ale ustaraný výraz. Povídali jsme si o všem možném, teda povídali, on povídal, já jsem se snažila chytat (vzhledem k neznalosti jazyka to bylo těžké, ale přece jen máme ten slovanský základ, že) a když už jsem se totálně nechytala, jeho kolega mi Alesova slova překládal do angličtiny. Setkala jsem se s ním znovu, když byl v Praze a přebíral cenu Homo Homini společnosti Člověk v tísni. Stále ho neopouštěl optimismus a vůle pomáhat jiným. A teď si neustále kladu otázku: jak je možné, že jsou lidé takto zavíráni v zemi, která leží v Evropě? Vlastně kousek vedle nás?
Stejný pocit jsem měla kdysi i v případě Aleny, běloruské studentské aktivistky. Seznámila mě tenkrát v Minsku s mnoha svými kamarády, ukázala mi, jak vypadá příprava na demonstrace a co všechno řeší mladí lidé okolo dvaceti v Bělorusku – úplně jiné věci než my tady! Pár měsíců na to se konaly v Minsku nějaké demonstrace proti režimu a mnoho lidí bylo zatčeno. Volala jsem tenkrát Aleně, neozývala se mi. Za pár dnů jsem to zkoušela znovu, to už mi telefon vzala. Naivně jsem se jí ptala, proč nebyla na příjmu a ona na to: Promiň, byla jsem ve vězení! 21letá holka, jen za to, že se účastnila protestu a křičela hesla obsahující slova jako lidská práva a demokracie.
Jasně, štve mě jakákoli nespravedlnost, ale ještě víc je mi úzko, když jsou zavíráni nesmyslně a nespravedlivě lidé, které znám. A hlavně když nevím, jak jim pomoct. Kdo ale může pomoct? Třeba česká diplomacie pomáhá jak se dá, zajímá se jak o situaci v Bělorusku, tak třeba i na Kubě, v Barmě. Jenže sama toho moc nezmůže. Jako ještě pár dalších států, zejména pobaltských či Polsko je aktivních, ale to je tak všechno. Ostatní země řeší samy sebe, dluhovou krizi (což chápu), situaci v severní Africe či na Blízkém východě (což taky chápu), ale přece kvůli tomu nemůžeme zapomínat se dívat i na východ od nás, kousek od našich hranic.
Nechci být nespravedlivá, ale očekávám na tento rozsudek nad Alesem Bialackým asi následující reakci ministryně zahraničí EU Catherine Ashtonové: Důrazně odsuzujeme tento krok a vyzýváme běloruské úřady, aby propustily všechny politické vězně. Tohle odsuzování a vyzývání, to je k ničemu. Třeba nedávno to bylo podobné: Catherine Ashtonová se vyjadřovala k íránskému jadernému programu. I Mezinárodní agentura pro atomovou energii poprvé vůbec nejjasněji potvrdila, že Íránci vyrábějí jaderné zbraně, prostě všechno tomu nasvědčuje. A reakce EU? "Vyjadřujeme obavy nad zprávou MAAE a vyzýváme Írán, aby objasnil povahu svého jaderného programu". Myslím, že z takovéto "výhrůžky" si opravdu Mahmúd Ahmadínežád sedne na zadek, lekne se a hned začne něco dělat.
A s Běloruskem je to prostě stejné, i když by Unie něco dělat mohla. Třeba zavést cílené ekonomické sankce na některé z vrcholných představitelů režimu. Nebo zlevnit pro Bělorusy víza do evropských zemí, aby sem mohli jezdit mladí lidé studovat a tak trochu si načerpat demokracie a zkusit jí přenést do své země. Tak třeba se konečně něco takového stane, nepřestávám doufat!