Spíše naopak – školství je zaoceánský tanker, mění se po-ma-lou-čku a většina trápení je opravdu dlouholetá. Za rok a půl se JD sice stihl znemožnit, školství nepozvedl ani nepoškodil. Zavádění hodnocení na třech klíčových stupních (5. a 9. třída, maturita) jinak velmi rozmanité a svobodomyslné školské soustavy samo o sobě žádné zlepšení nepřinese. Je ale prvním krokem k inteligentnímu hodnocení práce studentů, kantorů i škol. Pokud by ambice úřadu skončily na publikování testů, měli bychom jen relativně drahý nástroj na hledání lokálních průšvihů.
Experti OECD neříkají „netestujte“. Naopak píší – a to by mohlo ze zprávy OECD pochopit i ministerstvo – hodnocení znalostí žáků nemá sloužit k zakazování vstupu na školy, ale mělo by pomoct k hodnocení pokroku, změny. Testy mají smysl jen tehdy, pokud pomáhají zlepšit práci žákům i učitelům. Selský rozum i mezinárodní zkušenost přitom učí jednoznačnému: při plošných testech se ředitelé i studenti zaměří na testované dovednosti. Na zbytek se všichni vykašlou. Jenže zpětnou vazbu potřebují rodiče i učitelé (nízká podpora poskytovaná kantorům je potíž, na niž upozorňuje i řada jiných studií).
Jistá nenápadná zpráva je skrytá i v samotné formě: hodnocení expertní skupiny OECD se dělí na „strengths“ a „challenges“, tedy na pozitivní „silná místa“a motivační „výzvy“. Naše školství svá silná místa stále má, ale při špatném manažerském přístupu bude těch nebezpečných „výzev“ přibývat. Tedy nejen výzev k odchodu.
