Filmový Jan Cimbura mate za prvé proto, že se tváří být adaptací románu J. Š. Baara, toho klasického „selského mýtu“ o prostém chasníkovi, který zraje k moudrosti srdce. Ve filmu však z literárního díla zbylo všechno nepodstatné a povrchní, hlavně krojovaný folklorismus. Za druhé, a to je ještě horší, nové zpřítomnění filmu mate tím, že v prezentaci na obalu mlčí o tom, co je ve filmu oproti románu navíc.
To „navíc“ je totiž pogrom. V Baarově díle se sice motiv demoralizující židovské krčmy také objeví, ale jen jako nepatrná vlnka v románovém moři, odpovídající stereotypům vesnické prózy 19. století - a koneckonců i dobové venkovské realitě.
Zato ve filmu motiv zmohutněl a vyvrcholil „velkolepou“ scénou pogromu. Macaté slovanské selky se rozhořčí, kterak jejich mužové u Žida propíjejí statky, i popadnou košťata a krčmu „vymetou“, sklenice rozmlátí a „židovskou cuchtu“ číšnici vyšlehají kopřivami. Dovětkem je potěšený záběr na starého Žida, který smutně odchází s ranečkem kamsi pryč...
Film, připomínejme, se točil roku 1941, kdy si čeští Židé také už chystali své ranečky... Kdo režiséru Čápovi, který věru nebyl žádným fašistou - rok předtím natočil Babičku s Terezií Brzkovou! -, vnutil tuto šílenou scénu, lze se jen dohadovat (vyzkoumalli to někdo, budu vděčen za informaci).
Když už se však ve filmu ocitla a když už je film vydáván ve Zlatém fondu, mělo být na obalu jasně řečeno: Pozor, jedovaté.
