Ten povzdech – a ten název jednoho svazku spisů Vladimíra Holana, shrnujícího verše, psané zejména za války. Když všechno se zdálo být v háji, když nezbývala žádná reálná naděje na obrat k dobrému, zbývala útěcha: „Ale je hudba.“
A jak jsem tak vzpomínal na Holana a na nesnadné časy, v nichž žil a psal, ozvaly se mi zase v mysli historie těchto časů, které v nejbližších dnech a týdnech dost možná dost špatně dopadnou: Nečas odvolá Pospíšila, který si jen trošičku troufl na gaunery, a všichni gauneři této země budou vědět, že příště už si na ně nikdo nikdy netroufne. – „Ale je hudba.“
Protestující studenti projdou ulicemi Prahy (jdu samozřejmě s nimi!), ale vláda o pár týdnů později onu vypečenou školskou pseudoreformu potichoučku stejně schválí. – „Ale je hudba.“
Na širé Rusi bude „zvolen“ prezidentem báťuška Putin a širá Rus se bude mocensky dál šířit do Evropy, ale duchem se od ní vzdalovat. – „Ale je hudba.“
Na Slovensku bude doopravdy zvolen populista Fico společně s jinými populisty a slovenští demokraté budou zase uvažovat o odchodu do Prahy. – „Ale je hudba.“
V Sýrii se Asad udrží u moci, pevně usazen na haldách mrtvol, zatímco svět bude jen přihlížet, protože Rusko a Čína si to tak přejí, a ty mají, holenku, moc patron a peněz. – „Ale je hudba.“
Evropská unie bude dál tančit svůj taneček „krok vpřed, dva kroky vzad“ a nacionalisté všech zemí se budou dál spojovat, aby ji zničili a mohli nastolit své vize, totiž autoritativní státy. – „Ale je hudba.“
A nešlo by to jednou pro změnu tak, že by bylo i něco jiného než hudba?
