Jiří Weigl k tomu prohlásil: „Budeme se snažit, aby po skončení svého prezidentského mandátu mohl Václav Klaus začít působit již ve fungující instituci.“ To vypadá na první pohled jako dobrá zpráva: Václav Klaus se chystá na politický důchod. Jenže institut může samozřejmě fungovat i v případě, když se prezidentovi podaří měkké přistání z hradních výšin do víru každodenní politiky. Zajímavá je tedy i stinná stránka věci, bohužel dosti mohutná.
Už existuje Knihovna Václava Havla, s jiným objektem bádání, ale podobným posláním. Podporuje ji miliardář Zdeněk Bakala. Klausův Institut ovšem taky nejspíš nezůstane úplně na suchu, jeho podporu zvažuje nekorunovaný král českých podnikatelů Petr Kellner.
Jde o projekty sice skrytě, ale ostře konkurenční, stejně konkurenční, jako bylo konkurenční politické angažmá Václava Havla a Václava Klause. O povaze tohoto napětí nejlépe svědčí citace z toho, co řekli MfD přívrženci obou ideových klanů. Milan Knížek doufá, že jeho guru „vydrží útoky hlupáků, které se stále stupňují“.
Druhý tábor jako by chtěl jeho slova potvrdit: co čekají od Václava Klause v budoucnosti Jiří Pehe, Jiřina Šiklová, Petr Ptihart a Tomáš Halík? Od Klause v budoucnu očekávají boj s EU a nacionalistickou rétoriku, další invektivy vůči EU a další podrazy proti současné vládě, podporu Bobošíkové, velké škody v zahraniční politice, dokončení kýčovitého autoportrétu prezidenta-statečného disidenta. Až odejde, v Čechách bude lépe a i Evropa si oddechne, jen asi v Kremlu bude smutno.
Na tom, co pěje citovaný chór, jistě něco je, a přesto působí skličujícím dojmem: jak úlevné by bylo, kdyby někdo z řečníků nalezl pro Klause třeba jedno dobré slovo. Ale nejde to, vypadl by z role.
Václav Havel zemřel. Klaus – možná – odejde z politiky. Jak se ale zdá, není co doufat, že by v české politice ubylo aspoň trochu z nenávisti, kterou do ní oba protagonisté i jejich stoupenci bezděčně vnesli. Místo toho vznikají dva opevněné hrady a už předem slyšíme bojovný ryk obránců (jsou to vůbec obránci, a ne útočníci?).
Za mohutné finanční podpory bude zápas živoucích politických zombies, ne nepodobných sedmihradským upírům z barvotiskových romantických příběhů, boj mezi Pravdou a Láskou a Neviditelnou Rukou Trhu, pokračovat nejspíš ještě desítky let. Fronty jsou, je mi líto, vedeny zcela mimo věcnost a slušnost. A ten, kdo by rád přešel přes tyhle falešné antinomie k normálnímu veřejnému dialogu, jehož smyslem nemá být petrifikovat minulé nenávisti, ale hledat společnou řeč, bude to muset dělat, jako vždycky, zadarmo a na koleně.