Česká společnost byla známa svým rovnostářstvím, projevovaným hlavně navenek. Univerzitní docent bydlel ve stejném panelákovém bytě jako jeho soused, třeba soustružník z ČKD, a jezdil stejnou škodovkou. Byt i škodovka možná zůstávají, ale společnost se diferencuje ve zdraví a věku dožití.
Vysokoškolsky vzdělaní lidé se u nás dožijí v průměru o 18 let více než ostatní. Ta informace působí jako průlom do domácích představ i v evropském srovnání. Takový poměr odpovídá Estonsku, ale vymyká se třeba Skandinávii, kde vysokoškoláci průměr dožití jen lehce překračují.
Znamená to snad, že český vysokoškolský diplom skýtá kvality pro lepší zdraví a delší život? Kdepak. Představa, že rychlokvašení absolventi plzeňských práv kypí zdravím, je poněkud komická. Spíše se tu projevuje cosi, co dosud jen bublalo pod povrchem. I v egalitářské české společnosti pučí nerovnost, ale více než na mzdách se projevuje na předávání vzdělanostních a zdravotních předpokladů. Žít jako akademik znamená žít relativně chudě, ale zdravě.
