Ubytoval jsem se v zámeckém pivovaru, z nějž je moderně předělaný hostel (architekt Josef Pleskot), smyl prach cest, převlékl se do lázeňských šatů a vyrazil do města. Věděl jsem, že je to krásné město, ale i tak byl jeho nádherou zasažen.
Věděl jsem, že je to krásné město, ale i tak byl jeho nádherou zasažen
Píšu to se zahanbením, ale v Litomyšli jsem nebyl devatenáct let. Naposledy létě v roce 1993 a to vlastně kvůli stejnému člověku jako nyní, Ladislavu Horáčkovi. Zde musím napsat něco osobního (tuto autobiografickou pasáž je možné přeskočit). Na jaře 1990 jsem se dosti trápil, co vlastně budu v nových poměrech dělat. Ve starých jsem měl jasno: hned, jak dodělám školu, což se mělo stát na jaře 1990, se pustím do protistátní činnosti. Našel jsem si tehdy místo v geodézii a podzim 1989 prochodil se zeměměřičskou tyčkou na rameni okolí Křivoklátu a pak Žďáru nad Sázavou.
Práce to byla výborná mimo jiné díky tomu, že zabrala vždy jen tři dny v týdnu, zbytek měl člověk pro sebe – a na přípravu na protistátní činnost. V listopadu 89 jsem tedy již nebyl studentem FF UK, nýbrž zeměměřičem. Přes zimu se, jak známo neměří, což je další přednost této profese, na jaře jsem však již chtěl zůstat v Praze, neboť jsem se již nechtěl věnovat činnosti protistátní, ale naopak státotvorné. Opět jsem však nevěděl jak.
Moji přátelé právě startovali do různých redakcí – především tedy do Respektu, na což jsem se tehdy necítil, ani nepomýšlel. Mě tehdy lákala fakultní katedra, jmenovitě literární věda a činnosti s ní a knihami všelijak spojené. Část jara 1990 jsem prožil coby noční hlídač v boudě jakéhosi podniku v Hostivaři (nastoupil jsme tam po Martinu Weissovi, který šel právě do toho Respektu, bůhví, jestli si na to vzpomíná), kde jsem se učil na státnice a z nucené distance sledoval, jak poskakují dějiny.
Pár dní po státnicích, kdy jsem pořád ještě netušil, co vlastně ze mě bude, jsem se stavil na fakultě u své dobré patronky dr. Věry Menclové a ta mi řekla, Jiří, nevím, jak to teď na katedře bude vypadat, ale chci vás upozornit, že Středočeši hledají literárního redaktora, jeden jim tam odchází, třeba by vás to zajímalo. – Středočeši? – No ano, to je docela dobré nakladatelství. Vydává tam třeba Nenadál, Nepil, Dědeček, dělají Ortena, chystají tam Peroutku a řadu zajímavých věcí. Třeba by vás to zajímalo. Víte, kde mají redakci? Je to kousek, U Prašné brány 3. Nechcete se tam stavit? Já tam zavolám.
Píšu to se zahanbením, ale v Litomyšli jsem nebyl devatenáct let..
Tak jsem tam rovnou šel. A už zůstal. Tedy asi rok, do podzimu 1991, kdy firma Středočeské nakladatelství a knihkupectví zkrachovala, předpokládám, že ne mou vinou. Tím redaktorem, který odcházel a na jehož židli jsme dosedl a jehož šuplíky a skříň, plnou obskurních a dvou tří zajímavých rukopisů, jsem zdědil, byl Ladislav Horáček. Bylo mu pětačtyřicet a zakládal svou Paseku, což bylo ironicky komentováno redaktorkou Skálovou, která věřila v budoucnost podniku našeho: Ty se ještě Láďo rád vrátíš.
Láďa se však nevrátil, neměl by ostatně brzy kam, nýbrž jeho Paseka se velmi rychle a pak velmi stabilně stala jedním z nejlepších českých nakladatelství. Tehdy mi asi měsíc Láďa, hned jsme si tykali, předával ony rukopisy, seznamoval s agendou a vzal párkrát na pivo, kde mě seznámil s Petrem Šabachem, kterému ještě vycházela u Středočechů knížka, ale jeho nový rukopis si už vzal k sobě do Paseky. Šabach tehdy byl zaměstnán jako "metodik" v Domě u Kamenného zvonu, což bylo kousek od redakce, s Horáčkem si dávali sraz v jedné z týnských hospod na půli cesty. Když jsem Šabacha viděl poprvé, nemohl jsme uvěřit, že takový člověk může napsat nějakou knihu. Pak jsem s ním párkrát v té hospodě seděl a to už jsem pochopil, že může. Ale musí se hodně krotit a přemáhat.
Ty se ještě Láďo rád vrátíš.
Do Litomyšle přivedl Horáčka a Paseku stejný muž, kterého si Láďa zvolil jako svůj osud, jako svého věčného guru, jemuž bude sloužit, tedy Josef Váchal. První knihou Paseky byl přece Krvavý román: vzpomínám si, jak na jaře 1991, to už my jsme pomalu krachovali, přinesl Horáček do redakce Středočechů čerstvý výtisk té krásně udělané knihy, tvářil se u toho velmi pyšně až nafoukaně a to už začalo být i redaktorce Skálové jasné, že to s jejím proroctvím nevyjde.
Tato kniha ovšem Horáčka též zavedla do Litomyšle, což se prý stalo tak, že literární historik Martin Machovec mu napsal po jejím vydání dopis, v němž ho upozornil, že Litomyšl není v Krvavém románu Váchalem zmíněna jen tak náhodou, nýbrž že se tam dosud nachází mimořádná památka na Váchalovo působení v tomhle městě a že ta památka je v hrozném stavu. A vlastně ho vybídl, aby s tím něco udělal.
Váchalova ulice
Další historie je docela známá a vícekrát popsaná. Horáček do Litomyšle přijel, seznámil se se starostou Miroslavem Brýdlem, postavou ostatně mezi starosty zcela mimořádnou, padli si do oka, což nemohlo ani dopadnout jinak, a společnými silami, znásobenými odborníky restaurátory, začali ony malby, ba celý dům, jehož dvě místnosti Váchal – dnes by se řeklo – psychedelicky – vymaloval pro svého tehdy ještě přítele Josefa Portmana, zachraňovat.
Láďa se stal jedním z prvních plnokrevných mecenášů polistopadové éry: většinu toho, co vydělal ve svém nakladatelství (vydával třeba Burroughsova Tarzana, pětadvacet svazků), vrazil do Portmonea, jež takto pojmenoval již Váchal, jak to zjistíme z úryvku ze Krvavého románu: 'To Portmoneum je něco podobného jako pražský Faustův dům, křížený s Rudolfinem. Obývá jej hrabě Portomon s podivuhodným psíkem Čiperou. Je to vzácný druh chrta, tak tenký, že i skrze klíčovou dírku skorem proleze. Ten hrabě je dosud svobodný, protože ženitba mu je úředně zakázána z důvodů bezpečnostních a mravních. V tom domě totiž, jejž hrabě obývá, v každém koutě a na každé zdi namalováno jest nějaké strašidlo, příšera neb ďábel, takže už lidí mnoho zbláznilo se z toho.'
To Portmoneum je něco podobného jako pražský Faustův dům, křížený s Rudolfinem
Takže jsem se byl v snad červnu nebo květnu 1993 v Litomyšli podívat, Horáček mi Portmoneum, kde byly čerstvě naneseny unikátně zrestaurované Váchalovy fresky, ukazoval a tvářil se zase pyšně, ale už myslím méně nafoukaně, protože to už nešlo o jednu knihu, ale o spoustu dalších věcí, do nichž se tady v Litomyšli a v Praze pustil.
Já to zde nebudu vypočítávat, neboť jednak tak zasvěcený nejsem a za druhé bych asi na něco zapomněl: i když restaurátorskou fakultu, která právě v souvislosti s Portmoneem vznikla, bych zmínit měl. V každém případě je pak Litomyšl příkladem toho, o čem jsme se bavili v neděli ráno na snídani v penzionu Paseka s Petrem Šabachem, který mezi pojídáním míchaných vajíček, jež zapíjel pivem, pronesl zhruba toto: 'V Litomyšli se podařilo to, o čem mluvil Havel, když mluvil o občanské společnosti. To jde v podstatě o to, že se sejde banda opilců, vypráví si mezi sebou, co by tak mohli udělat, pijí u toho, pak se pro něco nadchnou a potom, když vystřízliví, je jim už blbý to vzít zpátky, tak to udělají. A pak se zase scházejí a zase je něco napadne a tím se buduje ta občanské společnost.' (Do tištěných novin jsem v úterý napsal poněkud jinou verzi Šabachova monologu, ale v podstatě říkal obojí).
V Litomyšli se podařilo to, o čem mluvil Havel, když mluvil o občanské společnosti
Den předtím, tedy v sobotu 28. dubna, kdy začalo to dokonale krásné počasí, se v Litomyšli skoro celý den různě slavilo, hrálo, tančilo a předváděly se různé činnosti, které nějakým způsobem navozovaly dojem, kterým byl naplněn slogan akce: Litomyšl - Lázně ducha. Na té akci se Horáček samozřejmě podílel rovněž, to by ani jinak nešlo. Šabach měl na dvorku restaurace Paseka, která je po vzoru litomyšlského zámku vyzdobena sgrafity, nikoli však renesančními, ale váchalovskými, čtení.
Litomyšlský zámek
Bylo narváno, Šabach četl z nové knížky, která se jmenuje Máslem dolů (Šabach má rád takové nenucené názvy) a měl samozřejmě úspěch, lidé se hlasitě smáli, já na některých místech, většinou jiných, také. Horáček, jeho nakladatel seděl proti němu, Šabach četl jemu do obličeje, nad nimi stál harmonikář Pepíček Čečil, od kterého si nechával při různých příležitostech zahrát Hrabal, čímž se Pepíček stal vyhledávanou literární rekvizitou. Když hrál, vypil Šabach vždy jedno pivo. Přiznávám se tu, že mám Šabacha rád: už jsme to i několikrát udělal veřejně a písemně.
Horáček, jeho nakladatel seděl proti němu, Šabach četl jemu do obličeje, nad nimi stál harmonikář Pepíček Čečil.
Centrem oslav bylo Toulovcovo náměstí pod Horou olivetskou, na níž trůní monumentální piaristický chrám Nalezení svatého Kříže. Je myslím v Čechách málo tak úžasných městských kulis. Spolu s opodál se rozkládajícím gotickým kostelem Povýšení svatého Kříže (dva kostely zasvěcené Kříži!) a s menším, původně špitálním, kostelíkem Rozeslání sv. Apoštolů (také pozoruhodná dedikace) tvoří tahle část města úžasně pitoreskní a malebnou scenérii, která by sama o sobě stačila, aby Litomyšl byla jedním z nejkrásnějších českých měst.
Tím to ale v Litomyšli nekončí, neboť málo co se vyrovná nádhernému renesančnímu zámku a málokteré náměstí v Čechách předčí to jak dlouhý makarón zatáčející či jakousi zahnutou veku připomínající protáhlé náměstí, pojmenované po nejslavnějším rodákovi, Fridrichu Schlagsahnovi.
Je myslím v Čechách málo tak úžasných městských kulis.
Byl jsem podívat v těch místnostech, kde se Bedříšek na masopustní úterý 2. března 1824 narodil. Vlastně ty dvě noci jsem bydlel ve stejném domě, tedy v pivovaře. Muzeum sestává z čtyř pokojů, nevím, zda nábytek je originální a zda ona kolébka, jež stojí u solidní manželské postele, je opravdu Bedřichova. Asi spíš ne a ani to není důležité.
Zatímco venku se skoro nedalo žárem vydržet, zde bylo chladno. Paní ve svetru pustila z CD Mou vlast a sotva jsem uslyšel ty notoricky známé, ba řekl bych ohrané, tóny Vyšehradu, to lyricko-mytologické blum blum blumblum... naskočila mi husí kůže a nebylo to jen zimou a najednou jsem měl v očích slzy a já žasnul, co to se mnou, cynikem a rádoby kosmopolitou, dělá.
Nevím, zda nábytek je originální a zda ona kolébka, jež stojí u masivní manželské postele, je Bedřichova.
Když se Bedříšek čili malý Fritz narodil, otec František (Franz) Smetana prý nechal radostí vyvalit sudy pro chasu, neboť přestože to bylo již jeho dítko v pořadí jedenácté (manželka byla třetí), jednalo se poprvé o chlapce. Dlouho v těchto komorách však malý Bedřich nepobyl, už rok na to se stěhovali dolů na náměstí, kde relativně bohatý otec, který měl dobré vztahy se zámeckým pánem, hrabětem Valdštejnem, koupil pěkný dům, zvaný Panský.
V Litomyšli pak zůstali jen do roku 1830, kdy se rodina odstěhovala do Jindřichova Hradce; po něm následovaly Růžkovy Lhotice, Plzeň, Praha, Göteborg, Jabkenice, ústav pro choromyslné Kateřinky... První roky dětského věku jsou však, jak známo, pro duši rozhodující, takže základní vtisk byl učiněn zde, v Litomyšli, v těch ještě asi pokojných a pěkných letech biedermeierovských, jež v českém prostředí mají svou bohyni a tvůrkyni vkusu, litomyšlskou měšťanku Magdalenu Dobromilu Rettigovou, která se však se svým mužem přestěhovala do Litomyšle až v roce 1834, to už byli Smetanovi pryč. Na místním hřbitově jsem nemohl minout její hrobku, připomínající třeba obří cukřenku. Nebo slánku? Spíš cukřenku.
Na místním hřbitově jsem nemohl minout její hrobku, připomínající třeba obří cukřenku.
V neděli v podvečer, když už všichni lázeňští hosté odjeli, i Šabach a Horáček už byli v Praze, jsem chodil po náhle zase ztišené a zcela opět maloměstské Litomyšli sám, pěšky, neboť kolo bylo zbytečné. Měl jsem v úmyslu se u každého trochu zajímavějšího domu zastavit, obhlédnout ho, nalézt pamětní desku, jíž může být v Litomyšli opatřen snad každý třetí historický dům.
Je to tu jako defilé české vlastenecké roty: Smetana, Rettigová, samozřejmě Němcová, ta tu prožila třikrát vždy jiný kus svého života, nakonec zhasínala v komoře, kde je teď funkcionalistický hotel Zlatá Hvězda. Na poslední chvíli ji odsud převezl nemilovaný ale nějakým způsobem oddaný manžel zemřít do Prahy. A pochopitelně Jirásek, který se tu trápil jako mladý učitel, takže pomník na začátku Olivetské hory, na němž sedí jako stařec na bytelném fotelu, je poněkud nonsens.
A samozřejmě Zdeněk Nejedlý, který se tu narodil a jehož pomník začátkem devadesátých nesundali, ale pan starosta Brýdl velmi moudře rozhodl, že se doplní skvěle formulovaným nápisem: 'Rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl úhonu i poctu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.'
A nemůže se opomenout ani velký Arne Novák, který se tu narodil své velké matce Teréze, která se až po příchodu sem, tedy v roce 1876 rozhodla pro češství a stala se českou spisovatelkou, jež tu prožila asi rozhodujících sedmnáct let života.
O Váchalovi už byla řeč, ale rodákem litomyšlským byl i Julius Mařák, největší český krajinář předmodernistické éry. A třeba můj oblíbený prozaik Jiří Šotola tady chodil do školy, takže když se v jeho knihách nějaká postava otlučená životem objeví v Litomyšli, vždy je to jaksi nadějné a smutné zároveň. Už se stmívalo, pomalu již nebylo vidět.
Zašel jsem si nakonec dát jedno pivo do hospody U černého orla, kde sedával poslední roky svého dobrodružného života, Haškův společník Zdeněk Matěj Kuděj. Zemřel v roce 1955 zpola zapomenutý v polorozbořené haluzně vedle hostince, před nějž jsem si sedl.
Na Litomyšl padal soumrak...
Na Litomyšl padal soumrak. Ráno už zase byla zalitá sluncem a pak, když jsem šlapal do pedálů, ještě zdáli zářila jako monstrance umístěná do krajiny.
